Kiril se častokrát vracel tímto vlakem do svého rodného města. Vždycky v zatáčce, kde začínaly být vidět žluté tečky známých světel, svírala jeho srdce radost a očekávání něčeho neobvyklého. I teď vyšel na zakrytou plošinu nejdříve ze všech. Zneklidněl, jakmile průvodčí otevřela těžké dveře na svobodu, a začal dychtivě hltat zpoza jejích ramen okolo letící tmu, která byla naplněná hlukem, klapáním kol, vůní mazutu a noční svěžestí. Někde nahoře, nad mraky, letěl jako o závod měsíc, jehož stříbrně mléčná koule klouzala v mezerách na oblačném zářijovém nebi, a sousední souběžné koleje se vzněcovaly namodralým ohněm a zdálo se, že zvonily.

Sotva vlak zastavil, Kiril seskočil na opuštěný, řídce osvětlený perón.

„Ibrahime! Hej, Ibrahime, zajeď s vagónama na záložní kolej!“ zachrčelo seshora.

Kirill zvedl hlavu k reproduktoru, z něhož se po kolejích rozléhal dispečerův hlas. Pohlédl na vysoký sloup se slepýma očima pohaslých reflektorů a usmál se. ‚Ibrahim… jak jsem odvykl zdejším jménům.‘

Vystoupal po starých kamenných schodech na prostor před nádražím a ohlédl se. Dříve se mu schodiště zdálo příkré a široké, a náměstí tak velké… Nyní se všechno jakoby zmenšilo, zakřivilo a zarostlo do země. Chlupatý voříšek mu přeběhl přes cestu a házel přitom ohromný stín skoro na polovinu náměstí.

‚Samozřejmě, signore, to není náměstí Svatého Marka v Benátkách,‘ ušklíbl se Kirill a vzpomněl si na to, co nemohl zapomenout, vzpomněl si na nejživější a nejhořčejší z italských zážitků – náměstí Svatého Marka, Dóžecí palác a děvče – Benátčanku…

Jednou večer, uprostřed zahálčivého mnohonárodnostního davu, za zvuků třech malých orchestrů, co hrají na náměstí Svatého Marka do samého rána, prodávala rytiny. Samozřejmě, že na nich byly Benátky – s jejich hrbolatými kamennými mosty, černými gondolami, obchůdky se suvenýry na Ponte di Rialto a těžké portály chrámů. Když děvče uviděl, jeho srdce se na okamžik zastavilo. Sladký a hrůzný pocit mu stlačil dech. Benátčance bylo sedmnáct. Byla tak krásná, že se zdála nereálná jako samotné Benátky. Její vysokou figuru skrýval černý vlněný plášť s výřezy pro ruce, ale šla tušit jak její plná hruď, tak tenký pas, dalo se odhadnout, že její tělo je také bezúhonné jako tvář – bílá, něžná, s velkýma zářícíma očima jako italská noc, a rusými vlasy, které spadaly na skosená ramena. Když s mírně povýšeným úsměvem bezbranné chudoby odpovídala na stereotypní otázku ‚Quanto costa?‘, její mírně opuchlé rty přiodkrývaly dvě řady dokonale rovných zubů.

‚A pod svým jazykem má plástvový med,‘

vzpomněl si na Píseň písní krále Šalamouna a zeptal se:

„Quanto costa? (Kolik to stojí?)“

„Quattromila.“

„Quattromila! Čtyři tisíce lir. Páni! Mám jen deset tisíc.“

Zasmál se. ‚Bože, ta je tak krásná!‘

Pohlédli si bez rozpaků do očí, s čistým vzrušením.

„Duemila (dva tisíce)!“ řekla dívka, dotknuvši se jeho ruky rohem rytiny.

A v tu chvíli uviděl na její ruce zásnubní prsten a všiml si kučeravého mladíka s prostoduchou tváří, na níž se vyjímal jeho pršák. Mladík stál vedle, u malířského stojanu, a, aby přitáhl pozornost kupujících, naučenými tahy maloval dobře osvícenou katedrálu Svatého Marka. Na ruce mu také svítil zásnubní prsten.

Deset kroků od nich hrál malý orchestr Straussův valčík „Na krásném modrém Dunaji“ a na dlažbě tančily páry.

‚A co když ji pozvu na valčík...‘

„Duemila,“ zopakovala dívka.

‚Koupím rytiny a potom ji pozvu…‘

Ale zatímco se rozhodoval, přivalila se skupina aktivních německých turistů, vytěsnila ho na stranu a začala hlasitě rozebírat přednosti rytin. Každou chvíli bylo slyšet „gut“, „gut“.

‚Ksakru, jakej „gut“,‘ zamyslel se, ‚obyčejný spotřební zboží, jenom italský. Žádný živý detaily!‘ Gondoliéři v širokých kloboucích, košilích s límečkem a podkasaných širokými pásy. Ale současní chodí ve svetrech a s cigaretou v dlani „na zahřátí“. Namaloval bych to takto – s cigaretkou, ve svetříku a ježícího se na vlhkém větru. Možná tehdy bych ho koupil za „duemila“… Proč… proč si ho vzala? Hlupačka!‘

A orchestr stále hrál „Na krásném modrém Dunaji“ a páry kroužili po náměstí Svatého Marka, které kdysi Napoleon nazval nejlepším tanečním sálem Evropy, hodný toho, aby mu kopulí bylo samotné nebe…

Ano, viděl toho v Itálii spoustu, hodně ho překvapilo, ale nic se jeho duše nedotklo tak bolestně jako to náhodné setkání s benátskou dívkou, jako by se nad ním zasmál osud, který ukázal, že mu to nikdy nebude souzeno.

Byly dvě hodiny ráno, autobusy už nejezdily a taxík také nebyl vidět. A tak se Kirill rozhodl jít pěšky. Potřeboval se dostat do oblasti Starého trhu – místa zastrčených a splašky zalitých slepých uliček, které byly nechvalně proslulé ještě ze starých časů, když se tam nacházely vykřičené domy a zlodějská doupata.

Kirill se rodného města nebál. Žil zde do devatenácti let a znal téměř každý dům. Zakončil osmiletku, poté hudební školu ve třídě sborového dirigování, zvládl půl roku pracovat v klubu továrny na úplety a potom ho povolali do armády.

Kirillův otec zemřel na staré rány roku 1948 a matka neočekávaně v roce 1949 – otrávila se šproty v tomatové omáčce. Bylo mu tenkrát sotva deset měsíců.

„Jedli jsme z jednoho talíře, ale mně nic nebylo, dokonce ani blbě!“ vzpomínala často matčina sestra teta Anfisa.

Teta Anfisa, nebo jednoduše Fisa, zůstala od té doby jediným Kirillovým příbuzným, který ho vypiplal a vychoval.

‚Co se teď asi stařence zdá?‘ zamyslel se něžně Kirill, když se stáčel do uličky, kterou znal z dětství.

Teta Fisa dlouho neodemykala dveře – špatně slyšela, ale hlavně, ještě z doby „Černé kočky“, se bála zlodějů.

Hubená, stařičká, v noční košili z vlněné šatovky až na paty, poplakala si na Kirillových prsou a potom jí poklesla kolena a začala hořekovat:

„Kirjušo, proč jsi neposlal telegram? Nešla jsem ani na trh. Co ti mám dát k jídlu? Bože, tohle se dělá? Uf, zase jsi vyrostl! Chlap, jsi opravdový chlap! Jak jsi vyrostl!“

„Nechte toho, tetičko, už dávno nerostu.“

„Neříkej. Vytáhl ses. Pěkně jsi zhubnul – prostě hrůza! Ale v obličeji jsi, sláva Bohu, svěží! Jako by měl Ivan Vasiljevič věšteckou kouli. On mi to i říkal: ‚Uvidíš, Fiso, vrátí se z té ciziny, jako smyčec na houslích.‘“

„Ale ty jsi vůbec nezestárla,“ řekl Kirill, všímaje si, jak zeslábla za tři roky odloučení, jak jí zhubl krk a zapadly šeříkové proužky rtů.

„Co mám teď dělat!“ zrozpačitěla teta Fisa. Její černé, ještě se blýskající oči vzplály ve šťastném úsměvu.

„Tak ti alespoň uvařím vajíčka, mám tři. Naměkko. Máš je rád.“

„Proč, mámo Fiso? To nemusíš…“

Ale ona už v chodbě zapalovala petrolejová vařič.

Kirill si prohlédl nízký pokoj s matným oknem. Všechno tu bylo jako před třemi lety –  jeho gauč s vytlačenými pružinami, tetina postel s poniklovanými koulemi, hnědý starodávný bufet a na něm – sloníci, které kdysi dávno teta dostala k padesátinám od kolektivu na dětské klinice, v jejíž registratuře pracovala. Všechno bylo jako dřív, ale menší a starší. Z podlahy zíraly štěrbiny, modré voskové plátno se místy prodřelo, zrcadlo šatní skříně zašlo a již téměř nic neodráželo.

„Tvojí Táňce se narodil syn,“ řekla z chodbičky teta Fisa.

„To mám radost.“

„Dlouho nic, a teď se narodil.“

„Pánbůh požehnej!“

„Dost zestárla. Ztloustla. Maluje se jako čert!“

Před Kirillem se mihly vidiny, prostoupené šťastnou bolestí jeho první lásky.

„Měl by ses oženit, Kirjušo!“ Teta Fisa přinesla do pokoje talířek s vejci. „Rovnou ti nakrájím chleba. Dala jsem na čaj – bude za chvíli.“

„Jak tě napadla svatba?“ posměšně řekl Kirill, který přitom naklepával vejce o stůl.

„Co by to bylo za nápad, jak se tu můžeš plácat takhle dlouho? Tvoji vrstevníci mají dvě, a támhle Hadži má tři děti.“

„Co, chceš hlídat?“

„I mazlit, vždyť jsem tolik cizích vychovala. Chtěla bych svého, alespoň bych si před smrtí udělala radost.

„Jestli chceš, pošlu ti z Moskvy balík.“

„Směješ se, ale to je vážná věc,“ vzdychla teta Fisa, „máš nejvyšší čas. Hudba je hudba, ale život je život.“

„A já jsem, kromě jiného, laureát,“ nemaje sílu skrýt domýšlivý úsměv, řekl Kirill. „Hned ti to ukážu.“

Rychle došel ke kufru, otevřel ho a vyndal odtud ilustrovaný časopis pro mladé.

„Dívej!“

„Oh! Kirjušo!“ teta Fisa se přizvedla a zase si sedla na taburetku. „To jsi – ty?“

Na barevném obalu časopisu zářil její bělozubý Kirill. V jeho čistých šedých očích, na celé jemné tváři s krásně vyrýsovanými svěžími rty se otiskla plná důvěra k životu a víra v sebe sama.

„Bože, Kirjušo!“ teta Fisa se rozplakala. „Ki-rju-šo-o… Kirju… Bože!“

„Mámo Fiso, mami, no tak…“ objal ji okolo hubených ramen, ledabyle políbil na šedivý spánek, četl a slavnostně přehrával: „Hlavní cenu obdržela symfonie mladého moskevského skladatele Kirilla Najděnova! No tak, přece nebudeš plakat?!“

„Co…“ a teta se nahlas rozplakala, usedavě, a přitlačila si na vpadlé tváře pergamenové stařecké pěstičky.

„No tak, mami… no, přestaň. Napij se vody. Tady…“ vyšel na chodbičku, kde obyčejně stálo vědro a smaltovaný hrnek. Nabral vodu. Hrnek dutě klepnul o dno. Pak otevřel dveře a utíkal ke kohoutku.

Když vyšrouboval kohoutek, nabíraje vodu, mimovolně si prohlédl dvůr, který znal z dětství: mazanky, přilepená jedna na druhou, kůlničky, starý vlašský topol, zmrzačený nárůstkem v tom místě, kde na něj byl namotaný drát, natažený přes celý dvůr k železnému sloupu. Při vycházení z do domu si všiml, že se nebe úplně vyčistilo. Měsíc zářil tak studeně a osaměle, že se mu náhle udělalo špatně z neočekávané myšlenky, že teta může zemřít.

Doběhl k ní s vodou a podal hrnek až k obličeji.

„No, vypij to, vypij!“

Teta s obtížemi vypila několik doušků.

„Dobrá, Kirjušo, Bože… dobrá.“

„Chceš ještě kapku?“

„Ano. V bufetu mám Valerian. Dej mi třicet kapek.“

Kirill napočítal do sklenice třicet kapek a přidal k nim trochu vody. Teta je vypila a zamračila se.

„Že jsi nic nenapsal. Tady jsme nic nevěděli.“

„Ani já to nevěděl. To je nové číslo. Není to ani dva týdny. Byl jsem v tu dobu v Itálii. Vrátil jsem se, a – bác!“

„Sláva Bohu, že ses vrátil, trochu si odpočineš a vykrmíš se. Jak tě najednou napadlo jet domů?“

„Tak… sebral jsem se a jel.“

Rozhodnutí navštívit rodný dům přišlo náhle. Projížděl taxíkem okolo Kurského nádraží. Na semaforu museli dlouho pouštět chodce. Šli v silném proudu a dívali se na něj mimochodem, bezmyšlenkovitě a lhostejně jako na náplň automobilu. Chtělo se mu vykřičet svůj úspěch, chtěl, aby ho na ulici poznávali. On, ubožák, naivně nechápal, že na to se jméno a podoba musí objevit ne jednou, ale minimálně tisíckrát.

A tenkrát se mu strašně zachtělo domů, do svého malého města u Kaspického moře. Chtěl se blýsknout před těmi, jež ho znali z dětství, dopálit ty, kteří mu ubližovali nebo k němu byli lhostejní jako tito kolemjdoucí. ‚Musím jet domů, nebyl jsem tam tři roky. Jak se tam má teta Fisa? Musím ji rychle vidět,“ lživěse zamyslel a ihned dodal: ‚Určitě musím zajít na hudební školu, kdysi mi tam dali diplom jako milodar…‘

Tak se to i stalo – diplom o absolvování hudební školy ve třídě sborového dirigování dali Kirillovi Najděnovovi z lítosti k jeho staré tetě Fise, na velkou prosbu jejich souseda, účetního konzervatoře Ivana Vasiljeviče Morgunka.

Díky Ivanu Vasiljevičovi Kirill hudební školu nejen zakončil, ale také do ní nastoupil. Ve škole se učil špatně – s odřenýma ušima. Potom, jak jen vyšel osmiletku, teta Fisa hned začala přemýšlet: ‚Kam toho kluka dám?‘

Poradila se s Ivanem Vasiljevičem – nejdůležitějším člověkem na jejich dvoře pro dvacet bytových jednotek. ‚Jestli objeví, že má sluch, dej ho, Fiso, ke mně na konzervatoř, ale jestli nemá, dáme ho k Fedorčukovi na rybářskou průmyslovku. Muzika je čistá práce,‘ rozhodl Ivan Vasiljevič, který svým zvláštním způsobem mísil ruštinu s ukrajinštinou.

Přestože sám Ivan Vasiljevič písně miloval a disponoval docela krásným hlasem, Kirilla vyzkoušet nemohl, protože byl po zranění na levé ucho úplně hluchý a pravým neslyšel zdaleka na sto procent. Takže, když bylo potřeba, přikládal si k němu dlaň.

K tomu, aby museli obtěžovat účetního rybí průmyslovky, nedošlo. Nejznámější ladič ve městě, Oskar Ivanovič, ke kterému Kirilla Ivan Vasiljevič přivedl, objevil u chlapce „absolutní hudební sluch“.

Kirill si na celý život zapamatoval toho malého staříka s plytkým hrudníkem, v šedé plátěné košili páchnoucí kalafunou, podkasanou stříbrným kavkazským páskem, v tmavě modrých ševiotových rajtkách a domácích pantoflech na boso. Mučil Kirilla čtyřicet minut se stále stejně naprosto lhostejnou tváří, ale potom najednou vyskočil od svého „Bechsteina“, vykulil své již beztak velké černé oči, chytil se oběma rukama za svou šedou hlavu a zavřískal: ‚No, to mě podrž! To je budoucí Beethoven!‘

Ale, světe div se, na začátku Kirillovy hudební kariéry proroctví Oskara Ivanoviče absolutně nevyšlo. Na hudební škole se učil bez jakéhokoliv zájmu, stejně jako ve škole. Prolézal s odřenýma ušima, občas utíkal z hodin, navíc si díky dětské pravdomluvnosti a prostotě pokazil vztahy s několika pedagogy, když jim drze oznámil, že „oni neslyší“. Zkrátka, v hudební škole měl reputaci sice obdařeného, ale zcela beznadějného studenta.

‚Ach, Kirjušo, synku, proč se stalo, že se lenost narodila před tebou!‘ hořekovala teta Fisa.

Přelom přišel neočekávaně, ve třetím ročníku. Patrně ho urychlila láska k sousedovic dívce Táně, téže samé, které si ještě před půl rokem prakticky nevšímal.

A společně s první láskou se jeho duše otevřela hudbě, právě se otevřela, dokořán se otevřela, jako se na jaře dokořán otevírají přes zimu utemovaná okénka hliněných mazanic u nich na dvoře pro dvacet bytových jednotek. Ne, na konzervatoři to zůstávalo jako dřív, dokonce to bylo ještě horší, jelikož se nezatěžoval děláním domácích úkolů, byl drzý na pedagogy, z nejmenších příčin se vrhal do rvaček s vrstevníky, v jeho vtipu viditelně přibyl jed, a tak začal být celý podobný zmijímu puberťákovi, který je pořád připravený k obraně.

A mezitím, tajně stranou, se jeho duše naplňovala den za dnem stále více a více tím nezřetelným smutkem po věčné kráse a věčném životě, tou nekonečnou bolestí, bez které nebývá dokonce ani nejmenší talent, a jako potůčky pod kůrou jarního sněhu se v jeho duši probojovávaly první melodie.

Tehdy už udělal první pokusy skládat a zapisovat si kompozice. Poznamenávat si je bez nástroje zpaměti pro něj bylo těžké, na konzervatoři to dělat nemohl, protože spolu s přáním skládat hudbu se v jeho duši probudil trýznivý, palčivý stud a strach, že někdo náhle objeví jeho tajemství.

Dříve procházel lhostejně okolo portrétů velkých skladatelů, které byly rozvěšeny po chodbách konzervatoře, ale teď se na ně ani nepodíval, jako by se bál prozradit pohledem.

Ne, o tom, že by to dělal na konzervatoři, nemohla být ani řeč. Naštěstí v tělocvičně nové školy, postavené nedaleko od domu, bylo piano. Naštěstí jako noční hlídač v této škole pracovala stařenka Potapovna z jejich dvora. Když zjistila, že na přípravu ke zkoušce potřebuje „nástroj“, chvíli se zamyslela a souhlasila: ‚A tak když ho teď potřebuješ – hraj, klíč od pianina je u mne na klíčích. Od pěti ráno jsem vzhůru, tak přijď a hraj do sedmi.‘

Od té doby tomu tak bylo. Celou zimu a jaro zmíněného třetího ročníku, obden, vídával východy slunce u školních dveří. Ob den, protože Potapovna strážila s druhou hlídačkou na střídačku.

Teta Fisa byla šťastná, že nakonec „Kirjuša vzal rozum do hrsti“, a pokaždé, než se měl vrátit, mu třela žloutky s cukrem.

Někdy za ním Potapovna přicházela do tělocvičny a ptala se: ‚No, co pořád brnkáš?‘

‚Brnkám.‘

‚No, brnkej, brnkej, šikulko!‘

Opírala se o dřevěné zárubně, poslouchala několik minut a, nenacházejíc v tónech, které z pianina vyluzoval, pro sebe nic radostného, odcházela.

„Pojď si dát čaj,“ přerušila jeho vzpomínky teta Fisa, která ho drcla do ruky.

Podíval se na svůj otevřený kufr a udělalo se mu nedobře. Neměl v něm pro tetu Fisu nic. Kirill si rozepnul límec u košile, povolil kravatu, ale dusivý pocit se nevytratil.

„Tak co, dáš si čaj?“ zeptala se ještě jednou teta.

„Promiň, nechci, jsou tři ráno, pojď spát.“

„Ustelu ti postel, tam je to měkčí,“ řekla teta.

Probudil se ráno v deset. Na stole ho čekal vzkaz: „Boršč je na okně v chodbičce, karbanátky na talíři. Tvoje máma a babička.“

„Tvoje máma a babička.“ Kirill přečetl poslední slova nahlas a zasmál se. „To je důležitý!“

‚Kdy zvládla dojít na trh a uvařit?!‘ obdivně se zamyslel, když se vracel do postele s talířkem.

Otevřený kufr bil do očí, připomínal mu nepříjemnou, ostudnou zapomnětlivost. Když Kirill dojedl třetí karbanátek bez chleba, svěsil se z postele a natáhl ke kufru, přitáhl si ho blíž, začal se hrabat ve věcech a myslel u toho na lahvičku Chianti.

Obvykle v Itálii podávali ke snídani a večeři dvousetgramové lahvové Chianti. Přivezl s sebou několik kousků a vypadalo to, že všechny nerozdal. Tedy je, jedna jediná!

Kirill už chtěl kufr zavřít kufr, pro každý případ však vsunul ruku do kapsičky na víku – prsty vytáhly niklem se blýskající kapitolskou vlčici o velikosti půl krabičky zápalek. Vzpomněl si, že koupil hrst takových vlčic ve vatikánském krámku se suvenýry, co byl kousek od nádraží Termini v Římě, protože stály jen pár lir.

Kirill došel bos k bufetu a postavil kapitolskou vlčici ke sloníkům. Jak se vracel k posteli, tak prudce kopl nohou do víka od kufru, že se skoro urvalo. A náhle ho osvítilo:

‚Peníze ještě mám. Musím doběhnout do krámu něco koupit – a šup s tím do kufru. Budu dělat, že jsem včera zapomněl dárek odevzdat.‘

Kirill rychle vyšel z domu. Před dvěma dny, když odjížděl z hlavního města, bylo tam chladno, zima a smutno. Ale tady, v jeho rodném městě, byly zářivé dny jižního podzimu. Bylo jedenáct hodin, třpytivá ranní mlha se již rozplynula a začal být jasný, omamný den. Podél ulice svítily dýmající ohně hromad smeteného opadaného listí, všechny předměty dokola měly neobyčejné vyvýšené obrysy a bylo vidět tak daleko, že se Kirillovi zdálo, že v dálce sedmi kilometrů, na hoře za městem, rozlišuje cestičku a na ní kráčející lidi. Vůně kouře vstoupila do jeho hrudi a on, jako v dětství, zdřevěněl ze sladkého pocitu radosti bytí. ‚To je dobře, že jsem přijel, to je dobře, že jsem tady, Bože!‘

V obchodním domě koupil tři metry fialové vlny a vyrazil domů. Myslel při tom jen na jedno: ‚Stihnout, musím to stihnout!‘

Stihl to. Rychle odemkl dveře. Hodil balíček na kufr. Pak si uvědomil, že balení je místní, vyděsil se, že to zmotal, a strhnul obal.

Klaply dveře. Kirill zlodějsky cpal papír do kapsy pláště.

„Už jsi vzhůru? Přiběhla jsem na přestávku.“ Teta Fisa vešla do pokoje a sundala si šátek.

„Moment,“ zabručel Kirill, „minutku.“

Když poté, co vyhodil ten nešťastný obal, vyšel ze záchodu na dvoře, plnoštíhlá žena ve zmačkaném kartounovém župánku věšela na drátu mezi topolem a sloupem prádlo. Jak k němu stále zády, stoupla si na špičky, aby připevnila kolíčkem černé pánské trenýrky, a její bílé nohy se vysoko obnažily.

‚Taková mlaďounká…“ A jen na to pomyslel, žena se otočila.

‚Tánička? Opravdu…‘ Zmateně se na něj usmála, zatvářila se, že Kirilla nezná, a šla k topolu raněnému drátem.

‚Kolik nocí jsme spolu prostáli pod tím topolem. A teď dokonce jednomu ani srdce neposkočilo…‘ pomyslel na Táňu, a před očima se mu mihl obrys benátské dívky.

„Tady jsem ti… přivez. Zapomněl jsem ti to včera dát,“ řekl tetě, když vcházel do pokoje. Sáhl do kufru, horlivě se v něm pohrabal, vytáhl střih. „Dárek…“

Podal ho tetě, nedívaje se jí do očí, naježil se, jako by ona za to mohla.

„Pro mne? Ale, Kirjušo! Odtamtud“ vyděšeně vykřikla teta.

„Hm,“ zamručel Kirill.

„To je opravdová vlna! Taková hladká, ne jako naše! Ale proč jsi utrácel peníze!“

Kirill odešel ke skříni a pohlédl do matného zrcadla. Spatřil jen spodní část své tváře a širokou módní kravatu. V tom místě, kde se měly odrážet oči, se temněly matné kroužky s černými flíčky – stříbro z druhé strany zrcadla bylo setřené a ošuntělé.

‚I zrcadlo se stydí, lháři nešťastná, kdybys alespoň neříkal „přivez“! Ano, přivezl jsem do Moskvy celý kufr dárků, rozdal je bůhví komu – vejtaha, hloupě a nesmyslně!‘

„Bože, proč takový drahý střih? A co s ním budu dělat? Jaktěživa jsem nic takového nenosila. Kam s tím půjdu já – stará,“ bědovala Anfisa

„Teto, půjdu se projít.“

„Jdi, jdi.“

Ulicemi zalitými sluncem sešel k moři. Z moře čišel chlad. U samého břehu se motali černobílí racci. Nahoře, za Kirillovými zády, zahřměl na železničním náspu nákladní vlak. Kirill se otočil a uviděl černé ropné cisterny, bílé chladící vagóny a zelené náklaďáky na otevřených platformách.

‚To už tu kdysi bylo. Přesně takhle! Jak ta osvěžující vůně moře, tak lomozící vlak, i racci. Ano, bylo to ten den, když jsme si tady, na tom samém místě, přísahali s Táňou věčnou lásku. Věčnou…‘

Velké šedé moře se rozléhalo až na horizont, který byl stejně šedý a unavený. Bylo těžké dívat se do dáli – vítr vyřezával z očí slzy. Kirill přemýšlel o tom, jak mu v dětství připadalo, že v pětadvaceti bude důležitý, silný a brilantní muž, určitě – generál. Teď je mu dvacet devět, ale pořád se cítí jako neohrabaný puberťák. A touží po tom, že v pětatřiceti… Ó-o, v pětatřiceti bude dozajista „generál“!

Před očima mu vyvstaly tváře moskevských kamarádek a kamarádů, kolegů z oboru – skladatelů, dirigentů a hudebníkům, mezi nimiž žil a pracoval poslední roky. Mnozí z nich byli veselí, talentovaní a pořádní lidé, ale v podstatě jim byl ukradený. V podstatě na něm záleželo jen tetě Fise, jen ona sama na celém bílém světě se za něj může radovat… Kirillovo srdce se bolestí sevřelo z vědomí bezstarostného nevděku, mimovolné zrady a něžné lásky ke stařence… Již v prvním ročníku konzervatoře si přečetl a dobře zapamatoval slova Kamila Saint-Saënse:

„Nemuseli byste se následně trápit pozdní lítostí při vzpomínání na dobu, kterou jste nevratně utratili na zábavu!“

Nyní si pro sebe dodal: ‚Pro dobu, nenávratně ztracenou pro blízké.‘

‚A nenávidíme a milujeme náhodně, aniž bychom cokoliv obětovali jak zlobě, tak lásce. A v duši nám vládne takový tajemný chlad, když oheň v krvi vře,‘ náhle mu duši ožehl Lermontovův verš. A zamyslel se, že nikdy v životě nenapíše tak silnou hudbu, jako je tento verš, „protřený hořkostí a hněvem“. Nikdy nenapíše…

A najednou, bez zjevného spojení, se mu vybavila Naděnka a usmál se. Není to dlouho, co měl nevěstu Naděnku – pianistku z konzervatoře. V předvečer svatby šli do opery. Naděnka, s partiturou v rukou, sledovala provedení a vroucně se radovala, když se něco zpěvákům nebo orchestru ne zcela podařilo. To ho dostalo, začalo mu s Naděnkou být nuda. Rozešli se.

Od té doby, když na něj náhle padá podvědomý smutek a život se mu zdá být neúspěšný a zbytečný, stojí mu zato vzpomenout si na Naděnku, aby mu hned bylo veseleji a poněkolikáté děkoval Prozřetelnosti za to, že v předvečer svatby ho poslala s nevěstou do opery. Jinak by mu Naděnka porodila stejně horlivé děti a společně s nimi by se radovala z jeho chyb…

Stát až u vody bylo těžké – vítr vysekával z očí slzy a nepříjemně mu zamotával dlouhé vlasy. Kirill vyšel po náspu, minul koleje a přelezl přes kamenný parapet na přímořský bulvár – tady bylo tišeji. Sedl si na sluncem vyhřátou lavičku před květinový záhon rudých a bílých jiřin. Bylo to divné, ale nic mu nepřipomínalo, že na místě záhonu stál kdysi starý dům, jehož zdi byli zakryty zčernalými prkny a na střeše burácely, vlakům do taktu, rezavé kousky plechu.

V sedmé třídě měl Kirill na podzim opravnou zkoušku z ruštiny. A tak celé léto chodil na doučování k Adéle Seminovně Kňagopolské. V mládí byla operetní herečka. Kirill si navždy zapamatoval, jak mu, chlapci, ukazovala staré zažloutlé plakáty a staré fotografie na silném papíře. Fotografií byl dva druhy – ze života a v rolích. Ty druhé Kirilla rozrušovaly. Polonahá, s vypasovaným poprsím a šíleně vtaženým pasem, byla, zdálo se, kdysi tím, čemu se dnes říká „sexbomba“.

Adéla Semionovna ukazovala plakáty a fotografie tak, jako by sama sobě nevěřila. Pro Kirilla bylo o to víc těžší tomu všemu uvěřit, když před sebou viděl malinkou, vrásčitou střenku, lačně cumlající prázdnými dásněmi sušenou tarašku a doprovázející to slovy:

„Mám ráda, cuc-cuc, rybu, cuc-cuc, mám ráda!“

Ona sama byla překvapivě podobná suché tarašce. A nic už jí nepomohlo, ani malování tváří, ani důmyslné lokny, ani domácí pantofle, vyšité skleněnými korálky, ani světlý čínský župan s rajskými ptáky.

‚Opravdu budu někdy ukazovat plakáty a nevěřit sám sobě?!‘ Kirill se zvedl z lavičky, ještě jednou obhlédl záhon na místě domu, co zde býval, a bezcílně bloumal k nelepé budově místního divadla, která se vyvyšovala v popředí a podobala se horské sakli a čínské pagodě. Vzpomněl si, jak v divadle před několika lety dávali Euripidovu Medeu, a zasmál se. Tenkrát již Kirill studoval na Moskevské konzervatoři kompozici, přijel domů na zimní prázdniny a vzpomíná si, jak doslova ječel vzrušením, když si v den svého příjezdu přečetl v městských novinách recenzi na toto představení:

„Není příliš nezbytné obnažovat mužské tělo, jelikož je u všech nerovnoměrně porostlé chlupy, což vyvolává nehygienický dojem. Herci hází hlavami dozadu, takže jim prakticky není vidět do tváře. Hrdinové a sbor tragédie často zvedají ruce k nebi, kde si přejí vidět bohy z Olympu, ale to se kolektivu nepodaří.“ A podpis: I. Turgeněv, režisér národního divadla úpletové továrny Kláry Zetkinové.“

Před divadlem se skvěl rozlehlý bazén obdélníkového tvaru, naplněný pískem, papírem, nedopalky, obaly od zmrzliny a v rozích zarostlý plevelem. Jelikož Kirill neměl nic lepšího na práci, odkrokoval strany obdélníku – jedna byla čtyřicet kroků a druhá patnáct.

‚Naše fontána bude asi větší než di Trevi,‘ odhadl když si vzpomněl na slavnou římskou fontánu s jejími mramorovými koni s pootevřenou tlamou, stříbrno zelenou vodou a dnem posetým mincemi. Existuje takové pověra: Hoďte do fontány Trevi jednu minci, pokud se chcete vrátit do Říma, dvě – pokud se chcete zamilovat, tři – oženit a čtyři – rozvést se. Kirill tenkrát hodil přes levé rameno dvě lehké niklové mince hodnoty deseti lir. Zdálo se, že to pomohlo – benátskou dívku měl od té doby před očima.

‚Skočím se podívat na konzervatoř,‘ rozhodl se s nepřirozenou lhostejností Kirill, ‚umím si představit, jaký rozruch tam způsobila moje cena, vidím, s jakou pompou mě přivítají.‘

Na bulváru, který se táhl z městského náměstí ke starému trhu a kde škola stála, čekala Kirilla novinka – stromy z železných trubek. Byly nabarvené v základní barvě a postaveny jako palmy s listy obsypanými šneky holých žárovek. Grandiózní fontána bez vody hned potemněla před těmito železnými stromy.

‚To je něco…  vždyť to někdo vymyslel, vynalezl, tlačil… A mne, hlupáčka, rozčilovaly stohy podél cesty z Benátek do Florencie.‘

V Kirillově paměti se mihly stohy sena v mrtvolně světlých polyethylenových obalech a obtékající je mlha brzkého rána. ‚Bože, proč na tomto světě rozhoduje tolik blbců a tak málo chytrých se toho účastní?‘

Bohužel, ve škole Kirilla triumf neočekával a vrátná, která sotva mluvila rusky a páchla skopovým tukem, triumfátora neznala, a proto ho nepustila ani k prahu.

„Dy, dy, student pryč, učitel pryč, vinice, dy!“ vypálila rychle, strčila Kirill do prsou a zavřela mu před nosem zdobené vchodové dveře.

Bylo to jasné. Jak učitel, tak děti byli na sklizni vína – jak se říká, odešli na frontu.

Uražený, pečlivě před sebou skrývanými nadějemi, Kirill chvíli přešlapoval před těžkými ozdobnými dveřmi, rozčíleně zatřásl rameny a ráznými kroky se vydal směrem k domu. Kráčel a mimovolně poslouchal, jak někde hodně daleko, na okraji duše, se nenápadně rodí překrásná, hořká melodie. Na nějakou chvíli se mu mihla myšlenka o malichernosti všech jeho úspěchů, o marnosti života. Téměř fyzicky pocítil, jak nicotné je jeho umění ve srovnání s velikými mistry. A zamyslel se nad tím, že má, možná, teta Fisa pravdu: „Hudba je hudba, ale život je život…“ Ale hned tyto myšlenky odhodil jako zrádné, vysilující a nedůstojné. Zahnal je do temných hlubin podvědomí a rychle za nimi zabouchl ocelové dveře. Teď mu melodie svobodně rostla v duši, naplňovala ji známým chvěním, v puse mu vyschlo a tělo se stalo neobyčejně lehké, téměř beztížné.

Kirill se pohrabal po kapsách a s hrůzou zjistil, že nemá ani papír, ani tužku.

Začal spěchat domů. Utíkal, nepouštěje melodii v duši, a přemýšlel, snaže se dostat do rytmu: ‚Všude dobře, ale doma nejlíp. Ano, ano, pro blízké je potřeba dělat všechno dnes, a ne zítra. Dnes! Vezmu s sebou do Moskvy tetu Fiso, udělám jí dovolenou!‘

U vchodu do dvora mu přehradil cestu stařík Jeršov – téměř dvoumetrový, modrooký krasavec v šedé čepici, černém polokabátě a s hůlkou v žilami opuchlé ruce.

„Močový měchýř!“ řekl záhadně stařík Jeršov, který se zastavoval před Kirillem. „Nezachovali se správně. Alkohol se odráží na povrchu těla a na močovém měchýři. Četl jsem to. Doktoři to neříkají, oni nevědí, ale já to četl. Ale teď nečtu, jsem slepý a všechno zapomínám. Píšu dopis a zapomínám adresu. Všechno je z alkoholu – má to vliv na povrch těla a na močový měchýř. Neříká se to, ale je to pochopitelné.“

„Podívá se mi pozorně do očí…“ zazpívaly ne příliš opilými žalostnými hlasy ženy v patrovém domě přes cestu.

„Už se nepodívá…A vždyť jak se kdysi díval… jaký to byl chlap!“

Kirill se na staříka usmál a udělal krok stranou. Jindy by si s ním rád promluvil, ale teď nebyla vhodná doba.

„Tak co, jak kalíš v Moskvě?“ stařík Jeršov hbitě ukázal voskovým prstem pohyb u krku, na němž mu visela cyanotická kůže, a v jeho očích vzplál mladý podlý oheň.

„Tak různě.“

„Šikulka. Jdi do toho!“

Když Kirill odemykal visací zámek na dveřích do chodbičky, krátce se podíval na topol zraněný drátem, mrknul na něj jako na kamaráda a spolupachatele a vletěl do domu. Rychle z kufru vytáhl notový papír, tužku, a aniž si sundal plášť, sedl si ke stolu pokrytém vybledlým voskovým plátnem.

Po práci teta Fisa zašla na trh, poté dlouho stála ve frontě u krámku se zeleninou na „státní“ broskve, které byly mnohem levnější než soukromé, a vrátila se domů později než obvykle. Tiše vstoupila do místnosti a uviděla na stole hromadu různých papírů, počmáraných nepochopitelným, ale jí dávno známým notovým zápisem. A její Kirill ležel oblečený přímo na dece na posteli, nohy v botách měl hozené na poniklované pelesti, plácal se dlaněmi do břicha a polohlasem zpíval hloupou písničku svého dětství.

„Ahoj, má kočičko v kožené zástěrce,
ahoj, má kočičko, a sbohem buď…“

„Kirjušo, kde máš nohy!“ rozčílila se teta Fisa.

„Á, jsi tady! Ach, promiň, proboha!“ hbitě seskočil z postele, vrhnul se k ní, objal a políbil na obě tváře. „Promiň, mami! Odpusť! Ech, něco jsem tu naškrábal – půl Moskvy chcípne závistí!“ Kirill se rozesmál a poskočil, jako že má hodně práce.

„Oj, Kirjušo, no, ty ses nezměnil!“ usmála se teta. „A brzy ti bude třicet. Žes mi celý den nejedl?“ Došla do chodbičky a cvakla pokličkou kastrolu. „Je to tak, boršč je netknutý. Co mám s tebou dělat!“

Večer teta Fisa bohatě prostřela stůl, dokonce nelitovala peněz na dvě lahve vodky.

„Co to je, rozhodla ses udělat banket?“ Kirill se na ni podíval s úsměvem jako na malou.

„No, jasně,“ zrozpačitěla teta, „přijdou lidi, všem jsem to řekla.“

A hned začali přicházet jeden za druhým ti, kterým teta Fisa říkala – naši lidé. Nejdříve přišli sousedé ze dvora: stařík Jeršov, který sám už nepil, ale velmi rád se díval, jak pijí ostatní; Potapovna, kterou kdysi Kirill přejmenoval na Počapovnu, už dávno nebyla ta Potapovna – byla hluchá, zkroucená, s plešatící třesoucí se hlavou; Ivan Vasiljevič Morgunok, také už dost zesláblý, v penzi, ale pořád pracoval dva měsíce v roce ve stejné hudební škole.

Potom se objevila přítelkyně tety Fisi, katolička Kristýna, která bydlela na druhé straně ulice. Měla na sobě starý černý salop, pod krkem zavázaný černý šátek, pevně natažený na malé hlavě. Obličej měla žlutý, připomínající Matku Boží. Kirill si pamatoval Kristýnu, jako si pamatoval sebe. Dlouhá léta sloužila jako pečovatelka na stejné dětské klinice, kde pracovala i teta Fisa. Kristýna znala od vidění všechny domorodé obyvatele mladší třiceti pěti let. K dětem se chovala jako k vlastním a často je stavěla nad dospělé. Kirill si navždy zapamatoval, jak jednou hrozila kočímu, co měl červený obličej:

„Řeknu, řeknu vašemu dítěti, že bijete koně!“

Nakonec přijel na svém vozíku s ručním ovládáním Kirillův kamarád z dětství, hodinář Hadži. Když vešel do místnosti, nejdříve postavil do rohu berle s rukověťmi potaženými kůží, chytil se jednou rukou za poniklovanou pelest, druhou se opřel o skříňku a mohutným pohybem zvedl své téměř čtvercové tělo na taburetku.

„Salám alajkum, Moskvane!“ Hadži podal Kirillovi ruku zarostlou černými chlupy a neobyčejně širokou v zápěstí.

„Alajkum salám!“ odpověděl mu stejným tónem Kirill. „Co zdraví? Co žena? Děti? Práce?“

„Všechno v pořádku. Děti mám už tři. Žena není nemocná. (Jednou se u Hadžiho ženy, po zápalu plic, objevila tuberkulóza, a teď, když Hadži mluvil o tom, že není nemocná, byl přesvědčený, že si Kirill nemoc jeho ženy pamatuje, i když si to samozřejmě nepamatoval.) Mám teď svou boudu.“ Hadži se usmál, blýskl ponurýma černýma očima, které byly tak krásné a smutné, že je neměl samotný Vrubelův Démon.

„No, gratuluji!“ řekl Kirill, dívaje se na Ivana Vasiljeviče Morgunka, který se důležitě usazoval na místě vinočerpa v čele rozloženého stolu, a přemýšlel o tom, že, kupodivu, kdyby nebyl na světě tento tlustý, šedivý stařík, jeho osud by byl nejspíše jiný. Je zcela možné, že nikoliv houslový, ale rozvodový klíč by se stal symbolem jeho života.

„Ano,“ pokračoval Hadži, přesvědčený o tom, že ho Kirill pozorně poslouchá, „ano, teď mám svou budku, tady, nedaleko od domu. Dřív jsem pracoval na trhu, v družstvu, pamatuješ? A teď jsem sám…“

Hadži s Kirillem chodili od sedmi let do stejné třídy. Když hráli fotbal, Kirill býval obránce a beznohý Hadži stál v bráně – nepsaný zákon zakazoval střílet vrchem.

„Nalej, Gríšo,“ velel právem toast mastera Hadžimu Ivan Vasiljevič.

Hadži hbitě strhnul staniol z lahve a mohutnou dlouhou rukou rozlil vodku do hranatých stopek.

„No, drahá Fiso, tak náš cestovatel je tady,“ pozvedl první přípitek Ivan Vasiljevič, „na tebe, Kirjušo! Bloudil a putoval, ale vrátil se domů. Na zdraví!“

Ťuknul si s Kirillem, pak se natáhl k Hadžimu, Kristýně, tetě Fise a staříku Jeršovovi, který měl ve stopce minerálku. Jen Počapovna si neťukla, věděla, že jí ruce neslouží, a bála se, že vodku vybryndá po cestě. Počapovna stopku držela oběma rukama a čekala, kdy začnou pít. Kirill se sám natáhl přes stůl ke stařence, lehounce ťuknul o její stopkou o svoji a usmál se. Hluchá Počapovna si myslela, že s ní mluví, zakývala a zatřásla radostně hlavou a se zavřenýma očima a velkými bublajícími hlty vodku vypila.

„No, jak si tam žijou?“ zeptal se Ivan Vasiljevič, který si hladil bolestně oteklou rukou šedé, krátce střižené vlasy na své velké hlavě, o níž všichni pracovníci v účtárně ve městě říkali, že nemá hlavu, ale Dům sovětů.

„Bohatí žijí bohatě a chudí žijí chudě.“

„A jaké je tam zásobování? Například, jaký jsou ceny?“ zeptala se teta Fisa, která dávala Počapovně na talířek velký, tukem jantarově svítící plněný zelený list. (Jako spousta lidí ve stáří, Počapovna milovala maso, ale dcera Nina jí ho nedávala: ‚Maso je pro tebe jed. Budeš mít vegetariánskou dietu.‘) Ale Počapovna chce k smrti jed… Dneska Nina (mistrová zmíněné továrny na úplety K. Zetkinové) pracuje na druhé směně, takže teď není doma, tudíž Fisa může alespoň Počapovnu hýčkat…

„Jak je to tam s našimi hodinkami, prý jsou ceněné?“ zeptal se Hadži.

„Jak se tam má náš Otec?“ zeptala se katolička Kristýna, která doslova držela lahvičku Chianti jako dítě na hrudi.

„Otec se má dobře. Normálně. Viděl jsem ho.

„Viděl?!“ Kristýna obrátila oči v sloup. „Matko Boží!“

„A co vodka? Co tam pijí?“ pokusil se dostat do hovoru stařík Jeršov, ale Kristýna se na něj podívala s takovou přezíravostí, že netrval na odpovědi.

„Ano, viděl jsem Otce. Skoro každou neděli vystupuje s kázáním v katedrále Svatého Petra. Na náměstí se před katedrálou schází tisíce lidí a poslouchají ho. Jednou jsem se tam dostal. Jen to okno, ze kterého mluvil, bylo hodně daleko, řeč šla přes reproduktory, ale jeho bylo vidět špatně. Okno je ohromné, ale on – maličký.

Po druhé stopce se Počapovna přirazila ke zdi a zapískala nosem. A Kirill začal vyprávět o Itálii. O tom, že v Koloseu jsou stovky koček! O tom, že tisíce aut, objíždějících Koloseum, rozviklávají kameny, ze kterých je postavené, a zřejmě to magistrát brzy zakáže a udělá dobře. O tom, že žádné kopie obrazů a soch velkých mistrů nejsou schopny předat ani kousek podmanivé síly originálů. Například, když vcházíte do Sixtinské kaple a díváte se na fresku „Osvobození svatého Petra“, zdá se že jsou živí nejen lidé, ale jak řetězy, tak světlo, i kopí stráží.

V Medicejské kapli jsou masy lidí, vzduch je těžký, a spousty jich tam stojí hodiny, někteří si dokonce lehají přímo na špinavou podlahu, aby se freskami dostatečně potěšili.

Když vzpomínal na Řím, vyprávěl ještě o tom, jak jednou v neděli se všechny ulice, všechny městské parčíky pokryly vrstvou letáků. Takové čtvercové lístky to byly, na nichž z obou stran bylo to samé: „Destra Nazionale vítá italský národ.“ To je jejich neofašistická strana. Ti bastardi o sobě dávají vědět, prý jakože jsme živí, zdraví a vítáme vás. Záměrně je rozházeli v noci na neděli, protože věděli, že v neděli nádvorníci uklízet nebudou, takže tam ležely celý den a noc do pondělního rána.

A v pondělí ráno chodili nádvorníci po trávnících a napichovali tyhle letáky na ostré tyčky jako plazící se hady.

„Znamená to, že je všechny nedobili,“ řekl tiše Ivan Vasiljevič, a tak zmáčkl vidličku, že mu opuchlé palce zbělaly.

Málokdo věděl, že skromný účetní hudební školy Ivan Vasiljevič Morgunok prošel za války šest německých lágrů, byl mučen hladem, těžkou prací, ztlučen k smrti a jenom zázrakem zůstal naživu.

Kirill toho hodně vyprávěl, navíc i o tom, jak jednou, za úsvitu, když se toulal Benátkami, potkal pracovní pár, který zpíval „Kaťušu“. Naši „Kaťušu“, jen italsky!

„No, to je jasné,“ řekl Ivan Vasiljevič, „Kaťuša byla za války hymnou italských partyzánů.“

„Kirille, můj příteli, ať zůstane v této číši tolik kapek, kolik ti přeji zla!“ zvedl slavnostně černé uprostřed čela srostlé obočí Hadži a řekl přípitek. Vždycky říkal to, co se mu jednou zalíbilo.

Potom se teta Fisa chlubila střihem, který jí „synáček odtamtud přivezl“, a všichni zjistili, že „jejich vlna je dost lepší než naše“.

Hojné jídlo a pití je všechny u stolu umořilo, a brzy si každý říkal to svoje. Silně podnapilý Hadži všechno opakoval, pokoušeje se zaujmout Kirilla:

„Invalidé první skupiny mají právo neplatit daně, ale já platím, co já, jsem horší než ostatní? Platím, jako všichni. Mám dva víkendy – všechno je v pořádku!“

„Ach, jakého jsi to vychovala velkomožného pána, Fiso!“ dívajíc se na Kirilla, rozbrečela se bezdětná, osamělá Kristýna.

„A pamatuješ si Oskara Ivanoviče?“ zeptal se Ivan Vasiljevič. „Oskar umřel, království mu nebeské! Takového ladiče už mít nebudeme.“

Kirill se také opil, vyměkl, šel políbit staříka Jeršova, kterého přesvědčoval, že „naše vodka je lepší než jejich“.

„Myslel jsem si to!“ hrdě řekl Jeršov, a třikrát se, na ruský způsob, políbili.

Kirillovo srdce bolestivě usedalo láskou ke všem, kteří byli u stolu, k Ivanu Ivanovičovi, Hadžimu, Kristýně, spící Počapovně, staříkovi Jeršovovi a jeho příbuzné, tetě Fise. Lidé stárnou, ale vždyť není jiný způsob žít, a, v podstatě, staříci jsou šťastní. Srdce mu usedalo tak bolestivě, že málem neudržel slzy – sotva udržel knedlík, co se mu udělal v krku.

Poté ještě mluvil o Itálii, ukazoval všem ilustrovaný časopis pro mladé s jeho portrétem na obálce, své plakáty, a ne úplně věřil tomu, jak to bylo natištěno.

Hosté byli s večerem spokojení a Kristýna byla nadšená. Vzala si s sebou lahvičku opravdového Chianti z Říma, téměř od Papeže.

Nejdříve s Hadžim vyprovodili Kristýnu a poté se vydali k jeho domu. Nyní Hadži bydlel v novém bytelném čtyřpatrovém paneláku, měl třípokojový byt, navíc, jak říkal, „s lodžijem“. Zval Kirilla k sobě „ještě něco vypít“, ale ten kategoricky odmítl.

„Invalidé první skupiny mají právo neplatit daně, ale já platím, co já, jsem horší než ostatní?“ řekl Hadži, který pevně drtil Kirillovu ruku na rozloučenou.

„Správně. Jsi pašák. Pozdravuj ženu. Měj se. Chceš pomoc s vozíkem do vchodu?“

„Nepotřebuji, vždycky to dělám sám. To zvládnu. Já sám.“

„No, tak zatím!“

Někde nahoře, nad oblaky, plul měsíc v úplňku, jehož stříbrně mléčná koule proklouzávala mezerami oblačného zářijového nebe. Svítící proměnlivým, přízračným světlem ozařoval křivé domečky pokryté izolační krytinou, k nimž se Kirill vracel, přemýšleje z neznámého důvodu o Florencii a mostě přes řeku Arno – Ponte Vecchio, kde stojí krámky klenotníků a po večerech děvčata a chlapci prodávají věci ručně vyrobené ze zlata, které mají na bílých šátcích, jež roztáhli přímo na kamenných deskách. Od řeky táhne zima, v jejích temných pomalých vodách se odrážejí barevná světla Florencie. Na vysokém černém nebi letí bílé cirry, turisté si drmolí každý ve svém jazyce, dotýkají se prsty brněním pobitých zlatnických krámků, mluví o Benvenuto Cellinim, jehož bronzová busta stojí zde na mostě, pokládají svoji oblíbenou otázku „Quanto costa?“ (Kolik to stojí?) ‚

No, jak,‘ přemýšlel Kirill, ‚jak to všechno spojit dohromady?! Benátské děvče, fresky Sixtinské kaple, temné vody Arno s barevnými světly Florencie, beznohého hodináře Hadžiho s jeho budkou a daní, staříka Jeršova, Počapovnu, Kristýnu, obšťastněnou lahvičkou Chianti, tetu Fisu, pro kterou udělal tak málo dobrého, Ivana Vasiljeviče Morgunka, který určil jeho životní cestu, ladiče Feldmanna ve vytahané košili, rajtkách a nezapomenutelných pantoflích naboso, který zemřel třetí den, a ještě režiséra národního divadla fabriky na úplety K. Zetkinové – Josifa Turgeněva, který ho kdysi učil solmizační slabiky a kterému kdysi řekl s dětskou krutostí, že – „neslyší“. Jak dát všechny dohromady? A jak s nimi spojit městské přátele, kamarádky, skladatele, dirigenty, hudebníky, které má před očima, z nichž mnozí jsou veselí, talentovaní, chápající, zákonadbalí lidé, ale kterým, v podstatě, do něho nic není. Těsnají se mu nyní před očima jenom proto, že se mu jim chce nesnesitelně ukázat svoji novou, tak dobře a tak náhle napsanou práci. Bože, jak to všechno spojit dohromady!!! Kdyby to šlo slít do jednoho celku, to by se pak stal zázrak, to by byla symfonie! A nazval by ji postaru „Návrat zbloudilého syna“ nebo, ještě lépe, jak nazval svou knihu o tom samém jeden americký spisovatel „Domů se navrátíš“.

„Hele, mami,“ řekl tetě Fise, když se chystali ke spánku, „musím jet, pozítří mizím, rozhodl jsem se, že pojedeš se mnou. Vem si volno na dva týdny, a pojedeme. Ukážu ti Moskvu, půjdeme do divadel, dáš se dohromady.“

„Ty ses zbláznil, Kirjušo, Bůh s tebou!“

Teta Fisa vyplašeně máchla rukou. „Co si myslíš! Jak by to beze mě v práci zvládli, bude jim na recepci těžko.“

„Co tam děláš, že se bez tebe neobejdou?

„Jak beze mne. Valja má dvě děti a muž pije. Nabrali ještě jedno děvče, Zoju, ta všechno motá. Já prostě… Nemohu.“

„Děláš si srandu?“

„Vážně.“

„Áááááááááááá!“ Kirill se vzrušeně chytil za hlavu. „Ať Valjin muž nepije. Ať Zoja nic neplete. Krucifix! Máš přece nárok na dovolenou, ne? Celý život jsi mi dala, a teď jaký je důvod? Já, mimochodem, vydělávám docela dost a mohu tě z té práce vzít. Kolik můžeš mít? Máš praxi padesát let!“

„Neurážej se, Kirjušo,“ teta Fisa omluvně sklopila oči, „nemohu.“

„Dobrá, tak pojedu už zítra! Tak jo!“ Škubnutím ze sebe serval sako, hodil ho přes opěradlo. „Áááááááááááá! Co tam děláš. Máš nějaké divné představy o životě!“

„Neurážej se, synku, nekřič, nemohu. Co si beze mne počnou?“

„Dělám to pro sebe, nebo co?“ přibrzdil Kirill, „pro tebe jsem to chtěl…“

Brzy usnul. Ale teta Fisa ještě dlouho ležela s otevřenýma očima. Slyšela jeho pravidelné dýchání, dívala se v pološeru na blýskající se kapitolskou vlčici mezi malými slony na bufetu, na bratry Romula a Rema, kteří byli žíznivě přisátí k jejím strukům, a neutřela si slzy, tekoucí jí přímo do uší, které ohlušovaly světlou hudbou prožitý život.

1973

---

Překlad © Václav Hrbek, 2021

Přeloženo se souhlasem autora

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.