Václav Michalskij – Déšť – povídka

Kdysi dávno jsem byl blonďatý klučina, proslavený mezi dospělými jako velký prevít. Tenhle prevít nafukoval stéblem žáby, koupal se ve špinavých jámách na vepřovice a kradl v sousední zahradě mrkev. Stále měl rozbité lokty, a na nohou puchýře. Svou neobyčejnou hubeností se podobal orvanému králíkovi a jeho lopuchové uši na slunci prosvítaly. Žil na kraji ulice, která končila branou centrální městské nemocnice.

Široký nemocniční pozemek byl místem trvalých schůzek bosonohého týmu.

Nejčastěji jsme se scházel u blázince. Byl to dlouhý jednopodlažní dům, který stál v malém morušovníkovém háji, stranou od ostatních nemocničních budov. Jakmile bobule začínaly rudnout, naše horda seděla celé dny na stromech.

Morušovníky již na slunci zčernaly, a okolo našich úst se díky tomu udělaly fialové kruhy.

Slézali jsme ze stromů, abychom hráli na babu, přitom se stavěli do kruhu, rozpočítávali se, kdo ji bude mít. Neočekávaně se spustil déšť z čistého nebe. Rozmazávali jsme si vzácné průhledné kapky po špinavých břichách, zvedali hlavy k jasnému slunci a začali křičet:

„Prší, prší, prší, jen se leje!“

Slabé, vzlykající výkřiky nás donutily zmlknout.

„Ne-chci! Dej mi to! A-a-a! Dej mi to!“ křičela hlupačka Lena.

Prostrčila bílé ruce skrz modré tyče okenní mříže a, chytajíc tenkými prsty kapky deště, vzlykala:

„Déšť! Ne-chciiii! Nábojnice… nábojnice… Ma-min-ko!“

Bláznivé dívce bylo šestnáct. Obvykle od rána do večera seděla na širokém okenním parapetu své místnosti a, houpajíc hadrovou panenku, zpívala:

„Bojím se, bojím, bojím,
že to už neustojím…“

Seděla, rozplétala si, zaplétala a znovu rozplétala tlustý kaštanový cop a jen tak se usmívala.

Když jsme uviděli, co to Lena křičí, zasmáli jsme se, protože vždycky plakala a zuřila v dešti a znovu jsme začali tančit a křepčit:

„Prší, prší, jen se leje!“

Tehdy jsem neměl čas přemýšlet, proč neměla bláznivá Lena ráda déšť a co jí mohl vzít.

Už je to dávno, co jsem zapomněl na jména a tváře mých kamarádů, ale bláznivá Lena mi z nějakého důvodu jasně zůstala v paměti.

Jednou, čistě náhodou, jsem zjistil Lenin příběh. Vyprávěla mi ho stará chůva, teta Frosja, která pracovala v blázinci už spoustu let a věděla všechno.

***

…Nad stepí se spustila tichá, deštivá noc. Shnile voněly vadnoucí trávy. Z hlavní cesty se ozývala poslední auta.

Ticho čekání sblížilo prostor.

Vrzala kola bryčky a zvonily kbelíky přivázané k okraji. Bryčka byla naložená až po okraj. Nahoře ležely polštáře a přikrývky, narychlo svázané do uzlů, a na nich tři děcka, ukrytá společně.

Vpředu, držíc koně za uzdu, šla žena. Její bosé nohy se bořily a vázly v hlíně. Za vozem se belhaly děti. Drkotaly zuby a zavírala se jim víčka. Špínou potřísněné nohy se jen těžko táhly vpřed…

A déšť padal a padal, kapky se zachycovaly na řasách, bránily ve výhledu, a mrtvá silnice ubíhala, táhla se, aniž by měla konec. Sedmiletý Vovka nevytahoval ruku z kapsy, kde měl nábojnice, a druhou se držel za sestřin podolek:

„A je smrt hrozná? Bolí to víc, než když jsem spadl ze schodů?“

Lena má rty nafouklé a pobledlé z únavy.

„Smrt? Ta určitě nebolí… Ale, je to… to je… chápeš, navždy. Rozumíš?“ zamračila se a dala se do ní zima.

Jejich rozhovor poslouchal Miťka, starší kluk.

„Nemudruj, prcku!“ zažertoval, přičemž k Leně natahoval silnou ruku. Na místě druhé se mu plácal prázdný mokrý rukáv. A přerušiv ticho, rošťácky křikl:

„Jeď vlevo! No, hejbej se! Kam? Kam?“

Unavené bledé tvářičky se zasmály Miťkově vtipu.

„To je strašné, holky. Už za námi zase něco vykládá!“ šeptala Olja.

„Nemel furt, prcku! Jsi přece Kozák! – posmíval se Miťka kamarádovi, co ztratil odvahu.

„Leno, jak jako, že je to navždy? Učili vás ve škole, jak se umírá, Leno? Je ti blbý to říct, že jo? Jsem lakomej, ani jednu nábojnici ti nedám,“ nezůstával pozadu za malou sestrou Vovka.

Cesta spadala do úžlabiny, vůz zarachotil a ujel vpřed. Děti klouzaly, klopýtaly, chytaly se jedno druhého a soustředěně šplhaly vpřed.

Pečovatelka spolu s Miťkou odhodila do bahna pytlíky s moukou a na odlehčený vůz usadila vysílené děti.

Miťka, Lena a malý Vovka se navzájem podporovali.

„Hú! Hú! Hú!“ zahučelo zpoza mraků.

„To jsou rozvědčíci,“ uklidnil se Miťka.

„Vždyť je tma jak v pytli! Trhni si, stejně nic nevidíš… Nech toho, nebo se Vovka strachy zblázní.“

A najednou, se strachem až do křečí v břiše, někde tam u řeky hlasitě vybouchla bomba.

Déšť. Déšť. Déšť. Dětské nohy capaly, capaly a capaly. Řeka už byla slyšet velmi blízko. Syčíce, uhasínaly spálené vrcholky rákosí a zčernaly se hromady aut. Vůz s dětmi přijel ke spáleništi. Zářící světlice visela nad stepí. Padajíc, spustila se formace německých letadel. V bílém, nejistém světle se jasně vyrýsoval vůz a kupa sedících, vystrašených dětí. Zahvízdaly bomby… Mísily se vzduch, země a krev. Raketa dohořela… a v její hasnoucí záři se u samotné řeky bělaly urvané palce s černou obrubou nehtů.

Německá letadla v klidu odletěla.

„Ú! Ú! Ú! Pozor seshora!“ odplouval do stepi křik umírajícího Miťky a na všech mořích se otřásli námořníci.

Rákosí haslo v dešti. Zpod trosek vylezla Lena. Ohlížejíc se, zatáhla mrtvého Vovku do rákosí.

Nebe světlalo. Žlutý pruh úsvitu přizdvihl mračna. Step mlčela, její odkvetlé trávy prolévaly po svých stéblech ze slunce stékající krev.

Ach, jak jasně všechno Lena viděla! Dokonce malinké chloupky klasu, slunéčko sedmitečné s černými tečkami a tenkou pavučinku pod zvadlým listem slunečnice. Jak blízko to všechno viděla. Už jí nebylo tak hrozně, jen kdyby s ní byl Vovka. Naklonila se nad bratra. Jeho malá tvář s hnědými pihami byla klidná, pravá ruka mu zůstala v kapse, žmoulajíc nábojnice.

„Kde ses naučil umírat? Kde?“ šeptala Lena.

Slunce viselo na obloze a po řece pluly lekníny. Déšť ustal, přemístil se do jiných stepí. U řeky vrčely německé tanky.

Lena zabalila bratra do šátku, a aniž by se ohlédla, zatáhla ho dál do rákosí. Hlava Vovky bila o hrboly a v modrých očích se mu odrážela modrá obloha… Lena se vyčerpala a schoulila do klubíčka.

„Tati, vidíš to? Slyšíš, tati? Chtěl koníka, hlídal si nábojnice, aby ti je ukázal… Jsem sama! Bojím se!“

***

Včera byl přesně takový déšť z čistého nebe, jaký jsem si pamatoval z před mnoha let. Chlapci tančili pod jeho zlatými kapkami a vykřikovali staré známé:

„Prší, prší, jen se leje…“

Zachtělo se mi zakřičet si s nimi. Díval jsem se a cítil, že je dobře, že nemají proč nemít rádi déšť.

Pokud se Vám tu líbilo, podělte se, prosím, se známými a kamarády. Velmi mi tím pomůžete... Václav Hrbek, překladatel románu