Barevný závoj – měnící barvy mezi šeříkovou, nazelenalou a žlutou – se lehce linul mezi svahy Modrých hor, třásl se, zachycoval se, doslova jako poloprůzračná kiseja, za nehezky ohnuté černé stromy bez jediného lístku, za keře šípkové růže na horském sedle. Dole na okraji se klubaly bílé vápencové cesty. Tulil se ke zdem starého anglického chudobince, dochovaného tady, v Austrálii, ještě z dob prvních osídlenců – trestanců ze vzdáleného Albionu.

V horském průsmyku, u šípkových keřů, stálo osobní auto barvy slonové kosti, které vypadalo jako Chrysleru, a nějaká žena středních let někomu říkala, že jí došel benzín.

Na kamenitém dvorečku chudobince seděli invalidé u hracího stolku – po pás nahý místní náčelník s dlouhým a širokým vousem, který téměř zakrýval klíční kosti, a s fialovými šrámy rituálních jizev na břiše a hrudníku; blonďatý námořník v námořnickém triku s vysokým sloupkem zlatých dublonů pod rukou na zeleném sukně stolu a starý džentlmen ve fraku a bělostné náprsence, s lokajem v livreji za zády, který skládal do velkého koženého pytle jeho pravidelnou výhru. Hráli „Oko bere“.

Hlas neznámého zpoza barevné mlhy pronesl rusky, že hrají druhý den, že náčelník prohrál svůj kmen a nyní mu zůstala jen jedna drobnost, že kapitán parníku (to znamená, že námořník byl kapitán) prohrál sto tisíc dolarů, a nyní dal do placu to poslední – disponibilní zlato.

„Zbabělec karty nehraje,“ vesele dodal neviditelný.

Spolu s posledními zvuky jeho živého, silného hlasu se vše zakymácelo – jak kamenný dvoreček, tak chudobinec s holuby, vrkajícími na pálené střeše, i Modré hory, tak celý kontinent – všechno bylo se svistem vtaženo do rozšiřující se propasti obepnuté barevným mlžným oparem.

Světlé mrholení vytrvalého náhlého deště, mokrý šelest opadaných větví nad hlavou, mokrá podestýlka spadaného listí pod nohama, šourající se chůze, silná vůně lesní vlhkosti, klapání kol příměstského elektrického vlaku, pálící stará rána v pravém rameni, obvyklé loupání v krčních obratlích, nepříjemné napětí táhnoucí se od levého třísla k levému koleni (včera dlouho lezl v jámě pod autem, takže si podráždil kýlu, tudíž je pro něj i patnáct kilogramů tíha), vždy nová, duši osvěžující radost z toho, jak jsou na podzim hezké smíšené lesy, jak zářivě smutní jejich čisté barvy vadnutí – všechno. Všechno dohromady to Alexeji Andrejevičovi vyvolávalo příval toho ostrého pocitu, který můžeme nazvat radostí ze života.

Vedl si kdysi tak chytře, když si tu v minulosti vzal kousek země. Tehdy, když šel do důchodu, bylo možné dostat pozemek na chatu dokonce i s jeho nízkou hodností. Všichni domácí a známí považovali jeho výběr za chybu, rozmar někde v zapadákově! A nyní se tohle území ocitlo pomalu v hranicích města – do Tří nádraží to je čtyřicet minut elektrickým vlakem, o autě nemluvě. Ještě se vám nestihne ohřát voda v chladiči a už jste na „Dynamu“ u dcery.

Velký ježek mu chtěl přeběhnout přes cestu, ale zastavil se. Zvedl se na zadní tlapky, nebojácně ukazoval nahnědlé bříško, odfrknuv, jako by kýchnul, směšně třepal ostrou tlamičkou s malinkatýma ušima.

„Na zdraví!“ popřál mu tiše Alexej Andrejevič. „Sice nejsi kočka, ale stejně je lepší, že jsi nepřeběhl.“

Ježek poslechl, odhrnul se stranou a rychle zacupital tlapičkami po pevném podkladu z listí.

Alexej Andrejevič byl ježkovým rozhodnutím potěšen, přijal to jako dobré znamení, a připadalo mu, že se okolí rozjasnilo.

Vybavila se mu dcera, když byla úplně malinká… Představil si, jak jednou potkali v lese na předměstí ježka. Jak se k němu hrnula a pištěla na celé kolo! Ježek se svinul do klubíčka, naježil bodliny a syčel. A ona, buch, rychle si u něho klekla: ‚Tatínku, že mu můžu dát pusinku!‘ V jejím hlásku měla tolik lásky, důvěry a oddanosti ke všemu živému!

Alexej Andrejevič si vzpomněl na dceru, jak asi vypadá teď – pětapadesátiletá namalovaná blondýna, která se snaží vypadat mladší ze všech sil, u níž byl minulý týden.

„Tati, mohl bys chytit ježka, máme myši v bytě, říká se, že je ničí,“ přivítala ho mezi dveřmi. „Hele, dojdi pro meloun. Vidím z okna, že je prodávaj. Jdi, zatím ohřeju boršč,“ dodala, stavíc před něj důchodcovskou tašku na kolečkách. „Ať tě nenapadne stát ve frontě – jsi trojnásobný veterán, ty nemusíš.“

‚Trojitá bývá kolínská,‘ vzpomněl si, jak tenkrát zabručel, ale tašku si vzal a šel pro melouny.

Pravda je, že se svým veteránstvím nechlubil, jak mu bylo přikázáno, a vystál čtyřicetiminutovou frontu.

Fronta se pohybovala pomalu, lidé kupovali hned několik melounů, dlouho každý vybírali. Melouny byly dobré pozdní kvality, takzvané „melitopolské“.

Kdysi, když sloužil v jižní stepi, z nudy se bavil jejich pěstováním v pomocném zemědělském hospodářství. Takže se v melounech, a tím více v „melitopolských“, vyznal. Ale tady, v tuto dobu, nebylo co řešit, byl konec září – všechny byly jeden jako druhý – s tenkou slupkou, cukernaté, s malými semínky, opravdové stolní melouny. Nicméně lidé je přebíraly, hnětli v rukou, zkoumali, i když na tvářích jim bylo vidět, že se v melounech nikdo z nich nevyzná. Mnozí, především stařenky, se snažili vlézt za plůtek z prázdných krabic, na samotnou hromadu, klouzali, rozjížděly se jim nohy s křečovými žílami v tlustých zdravotních punčochách, sotva neupadli. Vyndávali melouny s takovou chamtivostí, s takovou lačností je odhazovali jeden za druhým, když hledali lepší, jako by v tom nejlepším byla minimálně schována cesta k nesmrtelnosti. Jako by s tím melounem měli žít sto let, a ne ho sníst, sotva ho přinesou domů.

„No, tam! No, babičko! Kam to lezete? Hele, vykašlete se na to!“ zvadle pokřikoval mladý prodavač v bílém záplatovaném plášti na modrém lyžařské kombinéze z česaného vlákna. Od prodavače to příjemně vonělo podtrženým vínem, které ještě nevykvasilo. Přitom, jak vážil, počítal tužkou na novinách, rychle něco čáral vychladlými prsty, automaticky pokřikoval na ty, co byli příliš vybíraví, a hned lhostejně říkal cenu o 30–40 kopějek vyšší, než byla skutečná. Jako vždycky, národ se zabýval maličkostmi a rozčiloval se na jednom místě, ale okrádali ho na druhém, hned vedle.

Alexej Andrejevič si pomyslel, že prodavač schválně nechává lidi hrabat se v melounové hoře – tenhle rozruch, ta nervozita odvádějí pozornost od toho hlavního, od toho, co potřebuje on, prodavač, a ne klouzající se babičky.

‚Je to stratég,‘ ušklíbl se pro sebe Alexej Andrejevič, ‚mladý, ale zkušený!‘

„On chce, abych rodila podruhé, myslí si, že mě tím srovná do latě,“ říkala své sousedce podsaditá třicetiletá žena s širokým pórovitým obličejem a tupým výrazem v hlubokých očích, která stála ve frontě před ním. „No, koukej, celý moje mládí proflákal, zpiťar – spát se s ním nedalo, ani jít mezi lidi! A teď mu všili tyčinku proti alkoholismu a mě chce stavět do latě. A co z něho mám?“

Když Alexej Andrejevič nedobrovolně poslouchal tuto tirádu, všiml si pro sebe, že, možná, ve svém konkrétním případě má hovořící i pravdu, ale přece jenom odkdy teď mají, ženy, takovou starost, takové myšlenky na vlastní prospěch?

Líbilo se mu slovo „proflákal“ Přesně tak, odkud se to přání „proflákat se“ vzalo, například, u jeho dcery? Koneckonců, když se ohlédnete s chladným rozumem, její život se již dávno sestával z pouhého neskrývaného flákání. Babička nebyla na peníze, matka v sedmnácti vyrazila zachraňovat Rusko, přičemž všechno zahodila, upřednostnila krev zraněných vojáků, ale dcera je – flákač. Samozřejmě, je to maličkost, ale nikdy se nestalo, aby otci, když ho viděla, něco nenařídila, nepokusila se ho využít k něčemu ne úplně zajímavému, jako je stání ve frontě.

A vnučku má také takovou. Jsou to dva roky, co absolvovala humanitní fakultu. Ze známosti ji na katedře nechali jako laborantku, ale ona dokonce ani neví, jaké jsou její služební povinnosti.

Byla svatě přesvědčena, že hlavní cíl práce je později přijít a o to dříve zdrhnout a, jak říká, „vydrbat s tím“.

Na očích je jí vidět, že dávno již spí s dospělými muži, pije vodku, ale pořád ze sebe dělá malé dítě. Když ho vidí, kňourá:

„Dědečku, dej mi na zmrzlinu!“

A on jí někdy dá pět, někdy deset rublů – s menší částkou ona nepočítá. Dá jí je, i když tato hra ho, to je třeba přiznat, dávno omrzela a vyvolává v něm hořký pocit zlosti, který se podobná pálení žáhy. V jejím prokouřeném hlase je tolik falše a zkaženosti, a tak dobře si ji pamatuje jako malinkou, s blonďatými loknami, takovou, která prosila o „zmrzlinu“, což vyvolávalo jen dojetí.

Ano, jak dcera, tak vnučka se jen „flákají“, a ani jedna z nich se nikdy nezajímala o jeho potřeby, nikdo mu nepřijely pomoci uklidit a umýt podlahy. Naštěstí byl ten, komu se říká čiperný stařík, i když mu táhlo na devátý křížek.

A teď na velmi mokré lesní cestě silně pokryté opadaným listím přemýšlel nad tím, proč se tak změnila povaha žen? Ne bez výjimek, samozřejmě, ale znatelně. Třeba je to tím, že se jejich babičky a matky v dřívějších letech vyčerpaly? Možná je přetáhli ještě v té době, kdy všichni byli „šroubky“ a „matky“, strhli jim závit?

Došlápli si na ně jak před válkou, za války, tak po ní. Netyli snad z jejich práce a nasazení?

Nejen ve vědomí, ale i v podvědomí našich žen nyní není naděje, že je někdo ochrání a zaštítí. A takový efekt osvobození – je divný, ale existuje jako přirozená realita, jako příznak našeho života. Vzpomíná si, když sloužil v horské republice, jedna horalka, funkcionářka, řekla během vystoupení na shromáždění:

„Dřív jsme byly jako začarované, ale teď nás rozčarovali ve všech směrech.“

Mezi dolíčkovanými kmeny vzdálených bříz se mihnuly barevné pruhy australské mlhy, v okamžiku ustoupily všední vzpomínky, a srdce se zachvělo dávno známým smutkem. Mlha, měnící barvy z fialové na zelenou a citronovou, se táhla mezi břízami, ovívala poloprůzračnou kisejou jejich sošná bílá těla a, mizíc do nebe, jako by přizvedávala nad zem celý hájek s keříky šípkových růží na okraji lesa, s nehezky ohnutými černými stromy bez jediného lístku, s Voko hrajícími australským náčelníkem, anglickým námořníkem a postarším džentlmenem na invalidním vozíku, který byl někomu podobný… velmi! Ale komu? Od té doby, co se mu v jedenadvacátém v mlze tyfového baráku u stanicí Kamenská ukázala tato vidina, přemýšlel, komu je tak zřetelně, silně podobný starý džentlmen na invalidním vozíku…

Teď si nevzpomene, proč se rozhodl, že měl vidinu z Austrálie. Ale, že je z Austrálie – to pochopil hned, jako by ho osvítilo, jako by hlas, ačkoliv hlasy, nebude-li počítat nadávky, které se nepřetržitě rozléhaly jak v samotném baráku, tak za jeho zdmi, tam nebyly.

Lze říci, že od té doby myslel na Austrálii stále. Lépe řečeno, ne že by to na něj dotíralo, ale jako by ji měl na mysli způsobem, jako mají lidé vždycky naději na možný zázrak v podobě nenaplněné lásky. Samozřejmě, že vždy věděl, že je to vrtoch.

Hlavně, aby dcera a žena byly zdravé, aby sám byl zdráv a aby byla v absolutním pořádku jemu svěřená technika v automobilové rotě, poté autopluku, a později – v motostřelecké divizi.

Celý jeho život byl pevně spojen s automobily. Ve čtrnácti se Alexej Krjukov dostal do učení do Rusko-baltského kovoobráběcího závodu v Rize, který vyráběl první automobily v naší vlasti. Psal se rok 1912.

A v létě šestnáctého roku, během známé Brusilovovy ofenzivy, odjel jako dobrovolník na frontu jako řidič jednoho z aut vytvořeného v závodě automobilového sanitárního oddělení. Na šedé plachtě jeho nákladní dvoutuny zářily široké červené kříže. Černá bundy z jehněčiny, rajtky, přilba, černé chromové kozačky, černé kovbojské legíny ze zdrsnělé šagrénové kůže se širokými zvony po lokty – všechno vonělo opojně kůží, vrzalo, podtrhávalo vážnost momentu a, především, selektivita – nebyl jen tak někdo, ale řidič automobilu! A bylo mu osmnáct let. K tomu vedle něj v kabince seděla stejně mladá, hezká milosrdná sestra Vareňka, která přijela z Petrohradu. Svatě věřili ve své budoucí činy ve jménu Ruska. Byli šťastní a hrdí až k pláči na svůj odjezd ze dvora kovoobráběcího závodu za zvuků dechového orchestru a požehnáním pravoslavného duchovního, který je stařeckou rukou široce křižoval společným křížem.

Když kolona vyrazila po hladce dlážděných uličkách Rigy, lidé se za nimi se zájmem ohlíželi. Mnozí křičeli: ‚Hurá!‘ Matka ho políbila třikrát na rozloučenou, pokřižovala ho malým roztřeseným křížem: ‚S Bohem, Aljošo!‘ Zřejmě chtěla říci ještě něco, ale on ji rozpačitě odstrčil a utíkal ke svému autu. Kdo by věděl, že se loučí navždy…

Marija Andrejevna Krjukovová vychovávala syna sama. Na živobytí si vydělávala doučováním – od rána do večera chodila po bohatých rodinách s výukou. Sošná, modrooká, s hladce učesanými zrzavými vlasy, sčesanými do drdolu na zátylku, odlišovala se čarokrásnou ženskostí, která je cennější než malovaná krása.

V mládí byla Marija Andrejevna ideálním modelem turgeněvské hrdinky. Jako i ve spoustě ruských inteligentních dívek té doby, žil v ní duch asketismu a altruismu, žilo v ní to, o čemž se říká, že je dnes načisto ztraceno jako tajemství egyptských barev.

A vrhlo ji to zamilovat se do jistého Andrzeje Lubomirského – hráče a dobrodruha, třicetiletého varšavského měšťáka, který přijel do jejího rodného města Orel, aby si koupil, dle jeho slov, „pár klusáků celkové ceny sto tisíc rublů ve zlatě“.

Tenkrát devatenáctiletá Marija Andrejevna právě dokončila dvouleté učitelské kurzy a byla plná rozhodnosti zasvětit svůj život národnímu vzdělávání.

Jednou kdysi šla zamyšlená po ulici a náhle uslyšela srdcervoucí křik. Přímo na ni vyběhla z průjezdu prostovlasá bába a za ní mužik se sekerou v rukách. Marija Andrejevna téměř ztratila vědomí. Ale něco vystoupilo zpoza jejích zad, skočilo na ostře se zablesknuvší sekeru, a už v následujícím okamžiku se mužik praštil hlavou o dlažbu a sekera odletěla daleko stranou.

‚Ten nás vystrašil, mademoiselle,‘ řekl mladý pan Lubomirski, bera ji za ruku, ‚smím vás doprovodit domů?‘

Odvážný spasitel si ji omotal kolem prstu za dva týdny. Pravda, ukázalo se, že pan Andrzej si ji nemůže vzít v kostele, protože „byť i formálně, ale přece jen je katolík, a ona pravoslavná“. Marija souhlasila s občanským sňatkem, a jejím rodičům bylo řečeno, že mladí jedou do Rigy k Andrzejovým rodičům a zařídí tam vše na místě. Po cestě se pan Andrzej s odzbrojujícím úsměvem přiznal, že jeho rodiče dávno zemřeli, že je sirotek, a v Rize nikdy nebyl, ale „říká se, že je tam dobře a dá se rychle zbohatnout“. A samozřejmě, sto tisíc rublů ve zlatě neměl, ale pan Andrzej ji ubezpečoval, že „určitě budou“.

Byl rozený hráč, ale s jednou vadou – hra ho bavila více než výhra. Proto prohrával daleko častěji, než se dalo při jeho schopnostech očekávat – jak na dostizích, tak v kartách, ruletě, i ve svých nekonečných kombinacích.

Marije s ním bylo dobře, někdy omamně, ale nikdy nevěděla, co vyvede Andrzej zítra, jaký vichr ho zachytí, kam ho odnese. Nic mu nebránilo dojít si na roh pro cigarety a zmizet na měsíc, a potom telegrafovat odněkud z Tiflisu. „Silene se nudim brzy doma ruku libam.“ A když jednou Marija vyčetla muži nerozvážnost, odpověděl s okouzlujícím úsměvem: ‚Kdybych byl jiný, už bys tu dávno nebyla.‘ Marija Andrejevna s ním prožila čtyři roky, ale ani tak si neujasnila, jestli byl dobrý nebo špatný člověk. Jelikož byl syn nemanželský, byl zapsán s příjmením matky. Vyšlo najevo, že pan Andrzej již jednu ženu má, jak řekl, „někde ve Varšavě“.

Toho dne, kdy se narodil syn, pan Andrzej vyhrál v kartách sto tisíc rublů ve zlatě, což byly ty samé, o nichž mluvil, že už nejsou daleko. Naneštěstí se plukovník od gendarmerie, který peníze prohrál, zastřelil. Historie vzala skandální obrat. Hlavní dědička – plukovníkova sestra a jeho početní synovci obvinili pana Andrzeje z podvodu a hrozili, že ho zabijí. Marija Andrejevna začala muže prosit, aby „vrátil tyhle hnusné peníze“. Zpočátku se smál, ale poté uložil peníze do cestovní tašky a odjel do města za dědici, přičemž po cestě sebral policejního důstojníka, notáře a dva známé, co znal. Předal svoji pohádkovou výhru do ruky plukovníkově sestře spolu s na místě vypracovaným a podpisy potvrzeným papírem níže uvedeného obsahu:

„Já, Andrzej Lubomirski, jsem měl tu čest 6. dubna 1899 vyhrát v kartách sto tisíc rublů ve zlatě nad panem Marčenkem. V souvislosti s tím, že pan Marčenko zemřel (přesně tak to napsal – zemřel, a nikoliv, že spáchal sebevraždu), mne má žena požádala, abych peníze předal jeho dědičce na věčnou památku zemřelého.“

Na jaře roku 1902 Andrzej Lubomirski neočekávané odjel do Austrálie, aby se „za pár let vrátil jako milionář“. Proč si vybral Austrálii, ona nepochopila. Za osm měsíců ji poslal první dopis, kde psal, že je velmi spokojený, že „Austrálie je ta správná země – je tu barevná mlha“, že je chovatel skotu, má několik tisíc ovcí a chystá se postavit „jatka, kožedělnou továrnu a přádelnu“. A ještě za půl roku přišel ze vzdáleného kontinentu krátký vzkaz: „Nevrátím se. Nečekej. Žehnám ti. A.“ – vždycky se podepisoval jedním písmenem.

Z neznámého důvodu Marija Andrejevna uvěřila vzkazu ihned. Nemýlila se – více zpráv od Andrzeje nebylo.

Hořkost křivdy jí zastínila všechno, občas se cítila smutně, že existuje nějaké tajemství, ale tuto domněnku v sobě dusila – zaprvé proto, že byla unavená z nekonečných zkoušek, kterým ji vystavoval její pan Andrzej, zadruhé, Austrálie byla tak daleko a ona tak chudá, že neměla žádnou možnost se tam dostat. Samozřejmě, pokud by znala Bohu známou pravdu, našla by pana Andrzeje i na kraji světa. Ale pravda byla v tom, že skvělý jezdec pan Andrzej spadl z koně, zlámal si páteř a živořil v chudobinci při anglické misii v Modrých horách blízko Sydney.

Od té doby všechny své síly napjala na výchovu syna a především na to, aby se nepodobal svému lehkomyslnému otci s jeho nepevným charakterem. Myslela si, že to se jí podařilo. A teď odešel do války.

Tady se to neobešlo bez dědičných rysů pana Andrzeje, to zcela jistě. Odjel, aby již více svou matku neviděl. Ale před sebou měl lásku milosrdné sestry Vareňky, německé zajetí a francouzský náklaďáček „Panhard-Levassor“, v němž po útěku z něj bude jezdit; anglické obrněné vozidlo „Austin“, ve kterémse mu podaří pendlovat po cestách v Rusku během občanské války; službu mechanika v jednom z prvních automobilových oddílů Rudé armády ve dnech míru a ještě mnoho dalšího.

Tak se přihodilo, že Alexej Andrejevič Krjukov zůstal celý život vojákem, což v mnohém určilo jeho život a činy. Matka zemřela roku 1921 v Rize. Zjistil to náhodou pět let po její smrti, když potkal na ulici v Moskvě inženýra z „Russo-Baltu“, učitele svého dětství, který bydlel v jejich domě, nyní již šedivého staříka, jenž pracoval něco jako konzultant v továrně „AMO“. Matčin hrob zůstal za kordonem v buržoazním Lotyšsku.

Ve čtyřicátém, po sjednocení, pluk, v němž sloužil Alexej Andrejevič Krjukov, pochodoval Rigou. Stihnul zajet na ruský hřbitov. Hlídač mu ukázal matčin hrob. Měla dokonce památník z šedé žuly. Hlídač si vzpomenul, že ho postavila paní Marčenko – sestra plukovníka gendarmerie.

Se hřmotem přistával velký civilní letoun – mezi větvemi se mihnulo jeho šedé břicho na temném nebi. Letadlo, utichajíc, se blížilo k zemi. Nyní na toto nedaleké letiště létají z celého světa, dokonce i z Austrálie. Začala létat toto jaro, v předvečer zahájení Olympijských her v Moskvě.

Alexej Andrejevič nasál s chutí vzduch vonící mokrou kůrou stromů a spadaným listím, to vše zesílené hnilobným aroma podzimního smíšeného lesa, a pocítil, že je připraven se rozplynout v tomto vzduchu, rozřezaném průzračnými proudy deště, v tomto podzimu kvetoucím jasnými barvami, rozplynout se navždy, splynout s šumem holých větví. A této poslední představy se nebál. Tupě ho bolela stará rána v rameni, nepříjemně ho to trápilo od třísel pod levé koleno, cítil bolest, a tudíž i život.

Vyšel z chatového lesa na v dešti se blýskající asfaltovou cestu ke stanici. Po obou stranách cesty, která nebyla příliš široká, byly ploty a za nimi stály domy, jež se zatím schovávaly za korunami poloopadaných stromů. Alexej Andrejevič se zamyslel, že v zimě jejich střechy, které stojí kousek níže ve vztahu k vysoké sypané cestě, budou velmi dobře vidět, a jako by se na tyto zimní střechy podíval již cizíma očima, očima částečně seznámeného kolemjdoucího, jenž spěchá na elektrický vlak.

Ano, smrti se příliš nebál, ale nebylo mu úplně jedno, kde bude ležet.

A tady, v chatařské oblasti, je všechno takové dočasné, vypočítané na dovolenou a potěšení, že tu dokonce není ani hřbitov. Zemřelé odtud odváželi někam do Moskvy, podle registrace. A to znamená, že ho odvezou k dceři, do jejího bytu.

Pravda, podle dokumentů, je to jeho byt – Alexeje Andrejeviče Krjukova, oprávněného nájemníka. Obrovský čtyřpokojový byt se dvěma toaletami, dvěma lodžiemi a takzvanou „tmavou“ místností byl postaven v sedmdesátém roce, když se Alexej Andrejevič, který byl již dávno vdovec, trvale žijící na dače, sestěhoval s dcerou. Za tento nadměrečný byt odevzdali dceřin třípokojový a jeho dvě místnosti v komunálce na Malé Bronné. Na výměně trvala dcera, poté zeť všechno zařídil – jeho otec zavolal na potřebná místa, a všechno proběhlo mrknutím oka.

Ten rok byly stanoveny větší výhody pro veterány, a dcera se vyznala: ‚Tati, pojď, použijeme tě jako veterána, byt napíšeme na tebe.‘

A tak to udělala. A využívá to od té doby každý měsíc – platí za byt a elektřinu drobné. Ale nemají se vůbec špatně. Muž dostává velkou výplatu, ona sice není tak vysoko, přesto patří do vedení. A všechno při tom, že jídlo a ošacení jim dodával v rámci rozdělovníku zeťův otec – až na půdu důležitý hodnostář s jemným pisklavým hlasem a dobře oholenou tlustou ženskou tváří.

Nosil obleky takové kvality, že doslova kovově zářily a seděly mu tak skvěle, že na nich nebyla jediná vráska, že vypadaly jako odlité jednou pro vždy se svým uhlazeným majitelem. Stejně důležitě se blýskaly a zlátly jeho malinké, sochařsky zapadlé oči, jimiž hleděl zároveň klidně a povýšeně na všechny a všechno bez rozdílu – na lidi, automobily, domy, stromy, oblaka, a dokonce, zdálo se, i na samotné slunce.

Říkával: „Když jsem měl na starosti Stalingradskou oblast“, „Moje práce byly mnohokrát znovu vydány“.

Psal s chybami, ale to mu nebránilo se celý život – od období zemědělského dopisovatele až do smrti jako korespondent akademie věd – vozit po vzdělaných a gramotných a honit chytré a talentované.

K Alexeji Andrejevičovi měl stejný ochranitelský a shovívavý vztah jako ke všemu živému a mrtvému. Během řídkých setkání ho poplácával po zádech a laskavě se ptal: ‚Jak to jde, tcháne? Nějaké problémy?‘ A snažil se ho štípnout do tváře jako malého, byť ten byl starší o deset let. Ale jak jinak? Zeťův otec byl sice civilní úředník, ale svým úřadem byl minimálně na úrovní velkého generála, a jeho tchán byl jen armádní podplukovník ve výslužbě.

Alexej Andrejevič si všímal, že i dcera se stydí za jeho malou hodnost. Občas slýchal, jak ho povyšovala na plukovníka. Obzvláště nepříjemné mu to bylo poslouchat na tchánově pohřbu – a proč tam jenom chodil?

Tchán zemřel počátkem letošního března. Na jeho pohřbu bylo do očí bijící množství čepic z ondatry a tmavošedých pánských kabátů s kovovým leskem s límcem z ondatry. Čepice udivovaly svou pevností, prostě pod kůží byla plechová konstrukce, a tak se zdálo, že mohou zvonit.

Alexej Andrejevič si dosud pamatoval ten pocit vlastní bezvýznamnosti, co cítil mezi těmito stejně oblečenými a stejně významnými lidmi. Právě v té chvíli, kdy se na hřbitově jeho dcera, která téměř mžourala vzrušením, rozhodla představit ho nějakému důležitému staříkovi:

„Ivane Ivanoviči, toto je můj táta – plukovník v záloze, účastník všech válek a revolucí!“

„Dobrá,“ podpořil ho Ivan Ivanovič a otočil se.

V ten moment byl Alexej Andrejevič připraven propadnou se pod zem – před nebožtíkem. Dávno nezažil tolik ostrých pocitů. Ale, hlavně, proč? Za co? Čím se před nimi provinil?

„A tohle je můj tatínek – účastník,“ dcera hbitě chytla Ivana Ivanoviče za rukáv šedého kabátu s kovovým chmýřím. Když ten pochopil, že se jich nezbaví, chtěl si z pravé ruky sundat rukavici, ale náhle mu vítr hrst mokrého sněhu, vsunul ruku mezi sebe a Alexeje Andrejeviče, aniž by ji odhalil, ale zato blahosklonně zavrčel: „Velmi… těší!“

‚Asi i na mém pohřbu mě bude nazývat plukovníkem? Navíc mi to ještě napíše na náhrobek – to jí je podobné!‘ – pomyslel si s hrůzou, když zahýbal ze široké cesty na listím pokrytou cestičku ke svému domu.

Na zelenou poštovní schránku, do níž již deset let nechodilo nic, kromě novin, se přilepil březový lístek. Když Alexej Andrejevič otevíral branku, zamyslel se, že on sám je podobný jednomu z těchto vyhaslých lístků, které poletovaly v jemném dešti. Jak krouží, jak plachtí po celé ulici. Potřeboval by si dobře naplánovat svůj let do posledního bodu.

Zinková střecha sousedního domu, v němž dožíval své dny kdysi vojenský a potom civilní letec, se matně blýskala. Tento býval pilot první třídy byl nyní jediným majitelem krávy a třech koz v osadě. Krávu měl „kostromskou“ – z plemenného stáda. Byla velká, měla malinké rohy, které trčely nahoru a před čelo, doslova jako štít. Kozy měl také ušlechtilé, takzvané „podsadové orenburské“, s velkým obsahem podsady v rouně.

Letcova žena byla zaneprázdněna jen jejich vyčesáváním, aby se nepodrbaly o cizí plot, aby neztratily ani kousíček podsady. Zakázek na kozí srst bylo habaděj. A co se týče mléka, darmo mluvit. Jak mléko, tak tvaroh, který dělá letec sám, jdou v osadě na dračku od časného jara do pozdního podzimu, a v zimě vozí svoje zboží na trh do Moskvy. Jak s krávou, tak s kozami mu pomohl Alexej Andrejevič. Někdy před čtyřmi lety začal soused chovat kravičku, která nebyla čistokrevná, a pár koz, jež nebyly ani masné, ani na vlnu, ani na podsadu. Byla to nějaká podřadná směs kavkazské a ruské kozy. Tehdy Alexej Andrejevič vysvětlil sousedovi význam slova čistokrevnost. Bývalý letec ho vyslechl se zájmem a řekl:

‚No, nebudu přerušovat vzlet uprostřed dráhy!‘

A neudělal to. Krávu se mu podařilo koupit nedaleko ve Vladimirské oblasti, navíc mladou, po druhém teleti, fiktivně vyřazenou. S kozami to bylo složitější – Alexej Andrejevič musel ze staré známosti napsat do „Plemenářské stanice pro chov podsadových koz“ do Orenburské, a po staru Čkalovské oblasti. Poté tam pilot letěl a přivezl tři mléčná kůzlata – letadlem. Soused se ukázal být člověkem rozhodným a zvídavým – nyní již o kravách a kozách ví minimálně to, co průměrný veterinář.

Ale na začátku ho musel Alexej Andrejevič seznamovat s nejprostšími věcmi. On, například, ani netušil, že jeho kráva Zorka není v říji častěji než jednou za tři týdny, a to zhruba na dvacet-třicet hodin. Alexej Andrejevič mu všechno vysvětloval – jak míchat krmení, jak správně dojit, jak vyčesávat kozy, i jak z hnoje udělat kompost a další. Ještě i dnes se s ním letec občas o hospodářství radí. Ví, že prakticky není nic, o čem by Alexej Andrejevič neměl velmi vyčerpávající představu. Krávy kdysi choval v pomocném hospodářství během služby v Nečernozemí a kozy – v Gruzii. Měl skvělé kozy – mléčné mengrelské, z nichž některé dávaly čtyři litry mléka, a jakého!

Spoustu posádkových dětí odkojil kozím mlékem, a léta byla těžká a hladová. Samozřejmě se touto činností nezabýval na úkor svých hlavních povinností, ale souběžně, ve svém volném čase. V mírových letech se v rámci armádního života cítil svázán a vždy pro sebe nacházel obohacující práci. Duch askeze a altruismu, který zdědil po matce, se těsně proplétaly s podnikatelským duchem po otci. Tu organizoval pěstování tykvovitých rostlin, mléčnou farmu, tu pořádal sněžné městečko dětem pro zábavu, případně solil houby pro vojenskou jídelnu. Velení ho nesnášelo, nenápadně ho pozorovalo, ale odpouštělo mu mnohé odchylky jak proto, že byl skvělý odborník, tak i kvůli tomu, že neusiloval o vysoké funkce, ale „zabýval se drobnostmi“.

Letec byl sice výjimečný skrblík, ale odvděčil se Alexejovi Andrejevičovi s knížecí štědrostí. Letcova žena pro něj upletla dva páry ponožek, palčáky, svetr a šálu – všechno z nejčistší kozí podsady.

Letec prodával tvaroh po pěti rublech za kilogram, nezávisle na ročním období.

„Proč tak draho?“ pokáral ho jednou Alexej Andrejevič. „To se nedělá.“

„Dělá,“ odpověděl s jistotou soused. „Za lenost se platí. Bylo by snad lepší, kdybych neměl krávu? Je lepší za draho, nebo je lepší vůbec nemít?“ zeptal se zlomyslně, mhouře modré, mladě se blýskající oči.

Když se Alexej Andrejevič zamyslel, pochopil, že mu nemůže odpovědět, aniž by se neponořil do historie otázky, a proto se do podobných rozhovorů nevrhal. Takže mladistvý letec penzista se i zde ukázal být vítězem.

Když Alexej Andrejevič prošel po mokrém dvoře okolo pečlivě zastřižených keřů zimolezu tatarského s třesoucími se kapkami vody na tenkých větvičkách, odemkl dubové, železem okovaná vrata garáže. Tady se jeho řidičské srdce cítilo jako doma! Čisto. Sucho. Jakékoliv nářadí má hned u ruky. Každá věc je na svém místě a všechno tak pečlivě rozvěšené, rozestavěné na poličkách a rozložené do beden. A jakou měl krásnou prohlížecí jámu – mohli jste tam vzpřímeně stát, byla vybetonovaná a silně osvětlená.

Pro toho, kdo se vyzná, to nebyla jáma, ale největší klenot! A všechno tady v garáži si udělal vlastníma rukama. Kromě samotného auta, samozřejmě, byť i tady přiložil ruku. Má tu svoji krasavici, starou „Volhu“ – barvy slonové kosti, která zářila, jako by včera sjela z pásu, ale jezdí už dvacet let. Jak se o ní říká na západě, že to není auto, ale „tank ve fraku“. U rozumného hospodáře všechno ožívá, dokonce i neživotné auto. Ale pro něj není jen živé, ale i jediný příbuzný, ve smyslu všemožné pomoci a naděje. Silný zápach benzínu připomínal to, že auto je natankováno, připraveno na cestu – s plnou nádrží, a ještě mělo v kufru čtyři plné kanystry.

Dnes ráno za úsvitu se Alexej Andrejevič, jako vždycky po patnáctém a třicátém dni v měsíci, potkal na vzdálené příměstské dálnici s řidičem tankovacího auta a společně realizovali svůj obvyklý obchod, nebo, jak se říká teď, udělali byznys. Když si na to Alexej Andrejevič vzpomínal, najednou mu bylo hanba, a tak se neočekávaně pro sebe zamyslel: ‚Všechny obviňuji, a já sám?!‘ Samozřejmě, že měl pro sebe nějakou omluvu. Ano, kupoval tento nezákonný benzín za pakatel, ale bylo by lepší, kdyby ho řidič vylil do řeky Moskvy? Když nebyl schopen prodat přebytky – dělal to. Je jasné, že omluvu si může najít každý. Nikdo se nechce považovat za zloděje nebo darebáka. Všichni se považují za oběti okolností, svedené, dělající chybu, cokoliv chcete, jen nebýt zloděj.

‚Tak to prostě je, ale stejně je potřeba věci nazývat pravými jmény,‘ zamyslel se smutně Alexej Andrejevič a poté, co pohladil chladné křídlo vozu, vyšel z garáže. Zavřel bránu jako obvykle a šel do domu.

Na rozdíl od garáže, dům nezamykal, měl zato, že tam nic cenného není. Dům se skládal ze dvou místností, kuchyně a nevytápěné verandy. Ze svých pěti jabloní na dvoře sklidil, když byl dobrý rok, téměř tunu, takže vůně antonovky prostoupila celý dům skrz naskrz – od sklepa po střechu.

Když šel do ložnice, mimovolně se podíval do zrcadla a uviděl tvář starého džentlmena. Ale jak zestárl! Pod očima měl váčky, na tenkém krku mu kůže povisla jako u krocana, a malé oči bez jiskry. Poodstoupil krok, podíval se pozorně, bože můj, tolik se podobá starému džentlmenovi na invalidním vozíčku. On sám! Taková překvapující podoba, ale nikdy dřív si toho nevšiml! Hm…

Zapnul stařičký televizor, ztlumil zvuk, ale stejně nezačal poslouchat. Lehl si na dubovou postel, mimochodem, tu také kdysi vyrobil vlastníma rukama, a přikryl se vlněnou dekou. Uvelebil se, našel si polohu, aby ho méně bolely krční obratle. Tupě se mu ozývala stará rána v rameni – už mu to dělala čtyřicet let, prostě by si měl zvyknout, ale stále se mu to nedařilo.

‚Ať to v domě voní jablky,‘ myslel si při tom, když usínal, ‚tak krásně to voní jablky.‘ A vybavily se mu jeho prázdný dům, který voněl jablky, i hladce vydlážděné uličky staré Rigy, po nichž řídí svůj malý starý sanitární náklaďák, Vareňka, jež se kdysi stala jeho ženou, tak matka, pravda, matčinu tvář nevidí, ale jen cítí, že to je ona. Je to divné, proč matka tak nerada vzpomínala na otce – umřel a hotovo, tečka.

Z australské barevné mlhy vyplouvá nějaký průsmyk v horách, keře tatarského zimolezu, ale ne podzimní, současné, ale kvetoucí růžovými a červenými kvítky, nějaká žena ve světlém cestovním obleku vedle dlouhého osobního automobilu jemu neznámé značky. Co je to za auto? Vypadá to jako Chrysler.

„Pomohl byste mi s benzinem?“ ptá se žena, a okamžitě přijíždí tankovací auto, Řidič Saša jí tankuje plnou  a to, co vyteklo okolo z hadice, pluje jako olejové skvrny po temných vodách řeky Moskvy před rozbřeskem.

V televizi se lidé jeho věku a věku jeho zemřelého tchána, všichni ve stojacích čepicích z ondatry, navzájem odměňují a čtou z papíru příjmení, jména a otčestva svých oceněných spolubojovníků. ‚Bože můj,‘ přemýšlí ve snu Alexej Andrejevič, ‚kdy už to skončí? Kdy přestane tahle obecná masírka? Opravdu se nenajdou dost ctižádostiví a silní lidé, kteří si přejí udělat něco pro Vlast, a nejen pro sebe samotné?!‘

„Nepřerušuji odlet uprostřed dráhy!“ říká soused letec. „A vy nechcete podojit moje kozy?“

Těžká žulová deska mu tlačí na hruď a na ní je nápis:

„Plukovník Krjukov, A.A.
Nezapomenutelnému tatínkovi…“

„Ne, ne, tak to nebývá!“ probudě se hrůzou, zamumlal Alexej Andrejevič. „Nebývá…“

Jakmile si vzal ponožky z kozí podsady, napsal dceři vzkaz: „Nevrátím se. Nečekej. A.“

Během čtyřiceti minut Alexej Andrejevič vyjížděl z města.

„Kam jedeš na noc?“ křikl od své branky soused.

„Do Austrálie!“

„Chápu, tak šťastnou cestu!“ zasmál se letec a šel vyčesávat své kozy.

1988

---

Překlad © Václav Hrbek, 2021

Přeloženo se souhlasem autora

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.